Voda je pro mě symbolem touhy. Žízně. Když piju z potoka  - nebo z vodovodu – na chvíli žízeň uhasím, pár deci spolykám – a litry mi protečou mezi prsty a už nikdy se nevrátí.
Když se snažím naplnit touhu po poznání – využívám přítomnou chvíli – nic jiného nemám. Co stihnu za okamžik pochopit, objevit, vytvořit, zapamatovat si, než ta chvíle zmizí do ztracena? Nějaké to miliprocento skutečnosti, miliprocento fantazie.


Ať se snažím sebevíc získám i vydám minimum toho, co je k dispozici. Proto se zabývám vodou. Dává to smysl. Když už mám pocit, že mi většina utíká mezi prsty, aspoň se snažím uspokojit potřebu na to upozornit.



Voda omývá a zjasňuje co v ní leží – a zároveň to zakrývá a deformuje obraz. To je pro mě dokonalým ztělesněním životní cesty, snahy pochopit cokoli, subjektivity vnímání takzvané skutečnosti, nedokonalosti tvorby, nenaplněnosti touhy.



Vždy když si myslím, že už už dosahuji cíle, chňapnu po něm a zjistím, že je pořád někde přinejlepším na obzoru. Ta voda teče rychleji a mění se rychleji, než dokážu běžet.



Říká Vám to něco? Je to trochu srozumitelné?