"Ta ženská snad trpí ztrátou orientace," muselo napadnout toho, kdo mě již poněkolikáté toho dne potkal v centru Brna.

A přitom to začalo tak nevinně.

Jdu si mírným vláčným tempem z práce domů, když tu na chodníku vidím ležet čísi občanku. Zvedám ji, rozhlížím se, nikde nikdo, kdo by ji postrádal. Volám svému muži a radím se, co s ní udělat: "Pošleme ji v dopise přímo tomu pánovi? Nebo to mám odevzdat policajtům?" Muž povídá: "Vraz to do ruky prvnímu policajtovi, kterýho potkáš."

Mám štěstí – teda myslím si to. V sousední ulici narážím na policistku. Řeší s mladým klukem jejich botičku na jeho autě. „Na to nemáte právo," rozčiluje se on. „Ale to víte, že máme,“ nedá se ona. „Ale já s tím nesouhlasím!“ „Takže to mám nahlásit?“ „Ano!“

Bla, bla, bla ... to vypadá na dlouho. Stavím se tedy kousek stranou, a s výrazem v očích „zeptej se mě“, hypnotizuji policistku. Vyšlo to. Ptá se, co potřebuji. Říkám, že jí jen chci předat občanku, kterou jsem našla ... a mám se k odchodu. Na to ona povídá: "Vydržte, já potřebuji nejdřív vaši občanku, aby věděla, kdo nám to odevzdal." „Noooo ... já ale u sebe svou občanku nemám,“ říkám zaskočena vývojem situace. „Ahá - no tak to si počkejte, až to tady vyřídím s pánem,“ sděluje mi, a zvedá obočí.

Ouha!!!

Stojím, čekám, šrotuje mi to v hlavě. Nemám občanku. Já u sebe nemám průkaz totožnosti a komunikuji s policií? Tak to by mohl být problém. Začínám přemýšlet, jak elegantně z této situace ven. Čas běží normálně, mou hlavou však v mžiku proletí spousta špatných životních zkušeností, kdy příběh končí podle pravidla „každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán“… uf.

Policistka jde k auta za kolegou, cosi píše a dál řeší botičku. A já? Teď nebo nikdy! Utéct?! Položit cizí občanku na jejich auto a naskočit do rozjeté šaliny?! Pche, jsem měkká, to nedám … !!!

Popojdu. Nakloním se do policejního auta na straně řidiče, který neslyšel náš předchozí hovor. Sázím na magickou moc výstřihu a volím taktiku „medu kolem huby“. Se slovy: „tak jáááá tu občanku odevzdáááááám na policii na Běhounskéééé, ať váááás tady teď nezdržuju,“ hodlám zmizet. "Můžete ji tam vhodit do schránky," odvětil.

Nenáááápadně odcházím. Neotáčím se! Nohy už by byly nejraději za prvním rohem.

Jak to říkal? Do schránky? V pohodě. Jdu na to. To přece není žádný problém! Juchů, jsem vítěz. Prozatím. Mířím tedy na policii. Volám svému muži, abych se pochlubila, jak jsem to dobře vyřešila. Smíchem a řečmi o boji s policií nešetříme.

Jsem na místě. Základnu policie nacházím, vchod do základny nacházím, ale schránka nikde. Jdu vchodem dovnitř, ale nikde nic. Jen vrátná. Ne! Nebudu už nikomu nic říkat! Aby zase chtěl vidět občanku – pche, to tak! Nebudu spolupracovat s orgány. Ne, ne, ne!!! Jdu zase ven. Fakt nenápadná.

Schránka nikde. Občanka pana B. už mě pálí v ruce. Musím se jí nutně zbavit. Ale jak?

Záblesk, nápad – a je uklizeno! Nadzvedávám stěrač na skle policejního vozu, zaparkovaného přímo před vchodem na základnu, "horké zboží" připlácnu na sklo, a stěrač přiklápím. Napřímím se, zvedám hlavu, a ze zdi na mě civí nápis „Celý prostor je monitorován kamerovým systémem“.

Do háje! Co teď? Jestli mě teď viděli, tak jim musí být jasné, že jim kradu stěrače. Pryč! Beru roha! Takže ... čistě pro jistotu ... a pro zmatení orgánů  ... a pro zahlazení stop ... a vůbec ... volím absolutně šílenou cestu k nádraží. Ne jako obvykle přímo jedinou ulicí, ale ... Kobližná (mizím z dosahu kamery u vchodu na základnu), Poštovská (je ten pes za mnou policejní?), Jánská (bacha, kamera u spořitelny), Měnínská (nemám to vzít raději brněnským podzemím?), Orlí (mám pocit, že se za mnou otáčí celá výloha s fotoaparáty), Josefská (stejně by mě museli za 48 hodin pustit, když by nevěděli, kdo jsem), Františkánská (neměla bych se jít vyzpovídat?), Květinářská (vydržet, spása je na dosah), Zelný trh (budou kamery i na nádraží?), Kapucínské náměstí (bude to moc nápadné, když budu utíkat?), Masarykova ... a hups do vlaku. Hlavně nenápadně! Jak tak probíhám uličky a kličkuji, hlavou mi letí, že by se mi náramně hodilo nějaké větší rašeliniště, kde by psi ztratili stopu.

Nedohnali, nedohnali, nenašli, nenašli ... upadám na sedadlo ve vlaku.

A poučení na závěr? No to je přece jasný. Svůj občanský průkaz, samozřejmě, odteď už nikdy nezapomenu NECHAT doma! Představa, že ho někdy ztratím, a on – někdy – někým – nalezen bude strašit kolemjdoucí zpod stěrače policejního vozu ...  to nééé! Mám na něm totiž příšernou fotku.