Všechny blogy »
Domů »
Sáček s bílým práškem a jíné profesní nástrahy
majdau, 13. Červenec 2010 - 20:58
Když jsem dnes platila v samoobsluze, z kabelky mi vypadl malý sáček s bílým práškem. Prodavačka si mě velmi nedůvěřivě změřila,zmohla jsem se na koktavé "to je smalt".Zapomněla jsem v kabelce jedno balení opálového práškového smaltu, který má čistě bílou, sypkou konzistenci... Moc přesvědčivá jsem nebyla,evidentně mě zařadila někam, kam bych patřit nechtěla... Vlastně vždycky, když jsme s mámou dřív převážely z Madarska nakoupené smalty, tak jsem lehce trnula z představy jak budeme případně Madarským celníkům vysvětlovat,že ten sypký bílý prášek je ve skutečnosti krásně zlatý smalt... Naštěstí jsme to nikdy vysvětlovat nemusely, vypadaly jsme celkem důvěryhodně, tak se nám prohlídka vyhnula. Mámin kamarád chtěl jezdit do Madarska pro materiál jen s ní,protože jako samotný chlap se víc bál důkladné kontroly a už se viděl s pouty na rukou, čekající na tlumčníka a vysvětlení celé situace.. Kolikrát jsem si ale říkala, že kdybych si v zahraničí koupila barvy, které bych chtěla letecky vézt domu, mohlo by z toho být nemilé drama ,než by se to na odbavení vysvětlilo...
Vzhledem k tomu,že pracuji doma, tak můj malý byt je neustále plný roztahaných kelímků se smalty, krabiček s korálky, komponenty, kůžemi a podobně... I když uklidím, nikdy se mi nepodaří zcela zahladit veškeré stopy mé práce. Nedávno jsem do něčeho tvrdého kousla v chlebu, byl to zatoulaný korálek... Když jsem "hrdě" hlásila příteli uklizený byt, zasmál, se, sehnul do rohu pro ketlovací jehlu, bez problémů našel i pár korálků a kovodíl a řekl: "když budu chvilku hledat určitě najdu i háček náušnice a budeš mít co vystavit na fler!". A to nemluvím o odstřižcích ketlovacích jehel, které, při stříhání odletí a člověk se s nimi v budoucnu nečekaně a nepříjemně "setká"...
Když přijdu k mámě do ateliéru, kde kromě smaltů vyrábí třeba i látková zvířata a podobné věci k sestrám do obchodu, tak tam můžete vidět krabice s nápisy :" ocásky" "kočičí hlavy" "těla"... nepoučený návštěvník by se tak mohl leknout, kde se to vlastně ocitl!
Každá profese i řemeslo má svá specifika a občas docela komickým způsobem člověku lezou stopy této činnosti do každodenního života...
»
- Blog uživatele majdau
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Váš blog mě tak zaujal, že jsem se rozhodla na něj reagovat také blogem.. s podobným tématem.
Děkuji za inspiraci k napsání "článku" a přeji mnoho úspěchů nejen profesních
bože, jak tohle znám - bydlíme s mužem v pidigarsonce, kde maluju - kupí se tu neprodané obrazy, šiju - kupí se pytle s látkami, pletu, háčkuju, drhám, maluju dřevěné krabičky a vůbec experimentuju - a vše se kupí. Manžel opravuje počítače a sestavuje pro kamarády nové z těch starých, které našel ve sběrném dvoře. Vždy přinese domů bednu, z té vyjme jednu funkční součástku a bedna se kupí. Náš pes má také svoje koníčky - žižlání klacíčků, špalků, balonků, plyšáků - a vše se kupí. Uklízet jsme přestali před dvěma lety, kdy jsme si začali stavět chatu - předně nám už na nic jiného nezbývá sil, a taky se těšíme, že až dostavíme, všechny ty hromady tam odstěhujem a místa bude víc. Zkrátka to u nás doma vypadá jako ve skladu, není si kam sednout, když chcete otevřít skříň, musíte odstěhovat pár beden a malířský stojan, a pak je tam zase vrátit, jinak neotevřete pro změnu prádelník. Občas je to k zešílení a případné návštěvy vždy oněmí úžasem. už abychom dostavěli ten domeček se zahrádkou.
Velmi pěkný blog a všechny komentáře pod ním
Abyste tu měli i něco z druhého soudku - já jsem chorobný uklízeč. Takže každá věc má své místečko a není tomu jinak. Když odlítne odstřižený papírek, hned se sehnu a šup do koše. Stříhám a lepím teda u stolku, kde je koš po ruce.
Jediné co mám, tak je zdánlivý pracovní nepořádek, kde se na stole válí tužky, pravítka, nůžky, lepidlo... Ale po skončení práce jde zase vše na své místečko
při ranním kafi si čtu všechny vaše komentáře a chápavě se při tom usmívám :-))), jsem ráda,že téma blogu zaujalo,asi proto,že jsme všichni na jedné lodi,akorát se každému doma toulá něco jiného, podle toho , s čím pracuje. Ta ketlovací jehla v zádech nebo noze fakt bolí a ráda věřím ,že se zlatou je to stejné :-).
Pravidelně doma hledám především kočičí ocásky, které jsou malé a tenoučké a při broušení snadno odletí do neznáma ! pak je musím dělat znova a průběžně pak nacházím ty předchozí,tak si je schovávám a někdy se pak hodí za ty nově ztracené...
...já doma občas šlápnu na kovový háček s třemi hroty, který vystřelí z napínacího rámu na hedvábí, když praskne gumička...umyvadlo v koupelně je zapatlané od akrylových barev, hrnce na vaření jsou od batikování a v ložnici mám poházené štůčky látek...
P.S. Manžel to snáší špatně...no vlastně to nesnáší vůbec...:)))
P.P.S. Hezky napsané
..za zlatníky můžu říct, že briliantíky ani valounky se jen tak neválejí, ale kousky jiných někdy i zlatých drátků se najdou, ale to hledání...je to asi nejpečlivější úklid, který kdy dělám. Když třeba odletí zrovna poslední nenaletované očko a jiný kousek drátu na stočení není...už mám i praxi s odtahováním pračky a rozebíráním sifonu..tož asi tak
A věřte nebo ne, zlatým drátkem to bolí stejně jako tím obyčejným 
Jo a s těma pytlíčkama jsme na tom trošku podobně..jen tam nemívám smalty, ale jiné šílené chemikálie..naposledy trochu sody na tavení
Krásně napsané :) já pracuju na posteli,nějak jsem si nikdy nezvykla na pracovní stůl. Taky občas něco zmizí, odletí a tak, to pak přítel nadává, když se mu to zabodne do zad, když si jde lehnout :)
Diamanty se mi ještě doma neválej, ale pár minerálových korálků už mi chybí ;)
Stručný, výstižný, vtipný... :)
Děkuji
Gurumino, což o to, to mě bylo jasné,že by nás snad do madarského vězení nezavřeli, jen s těma Madarama je ta domluva vždycky na hodně dlouhé lokte... a psi jsem u nich nikdy neviděla,tak než by se to vysvětlilo...
jo a kosti chápu! bydlela jsem vpřed lety v podnájmu s jedním archeologem, měl doma taky občas pěkný hřbitůvek
taky hezká profesní "deformace"
Vzpomínám na doby, kdy jsem si vozila z muzea domů kosti, protože jsem dělala na ilustracích pro šéfa. Permanentně mi z batohu v tramvaji čouhal nějaký ten femur.. a kolegovi se jednou prokousala lebka igelitkou.
E.: "Prosimtě, jeden drobek... no tak jsem ho přehlédla"
mamka: "Ale takový výrazný! Nejmíň půl centimetru."
doma se mi válí korálky i kousky drátů, bez papučí ani ránu :)) i rodina pochopila, že je bezpečnější chodit s domácí obuví na nohou.
sakra tak v tomhle se nějak moc poznávám....nejsi sama...myslím že podobně postiženýh se nápár najde