STŘÍBRO A SMARAGDY

Neumím si psát deník, bylo by to jednodušší a přesnější, takhle nabízím případným čtenářům jen vzpomínky, pocity a něco málo faktů. Zbytek si sobecky nechávám v sobě. Napořád. (A že toho je! )

Jeden velmi pozoruhodný člověk se rozhodl navštívit svého kamaráda, jiného velmi pozoruhodného člověka a napadlo ho vzít s sebou hrstku neznámých lidí, kteří by rádi do světa na zkušenou. Záměrně se vyhýbám slovu kurz, které je dnes v kurzu, protože mi ani trochu nesedí. Všem zapáleným kurzařům se tímto omlouvám.

Tohle bylo jako za starých dob, tovaryš jde do světa, aby poznal, jak se práce dělá jinde, jací jsou tam lidé, zvyky, krajina, řeč ... jen nemá přes rameno ranec buchet a nemusí pěšky přes hory a doly.

Nabalila jsem kufr a poprvé si sedla sama do letadla, po kterém bylo v tutéž chvíli rozeseto ještě pár dalších šílenců, kteří se stejně jako já nadchli a nechali zlákat vidinou týdenního prázdninového šperkařského dobrodružství v Irsku. Až na výjimky jsme se vzájemně neznali. Po šťastném přistání v Dublinu jsme se všichni šťastně shoufovali a posléze šťastně dojeli do městečka Clonmel, vzdáleného asi 170 km jihozápadně od Dublinu.

Čekal na nás nádherný dům na vršku s rozhledem na město, na jehož prahu nás přivítala usměvavá Míša, která se o nás po celou dobu vzorně starala, abychom měli dobře napapaná bříška. Ráno dorazil ještě Rory a tlupa byla kompletní.

Nezastírám, jak jsem se těšila, že budu po dlouhé době někde sama, bez dětí, které samozřejmě miluji, ale od kterých se téměř nehnu, že se budu moci věnovat pouze sobě a tomu, co mě zajímá a baví. A když jsem pak viděla, jak skvělí lidé mě obklopují, bylo mi jasné, že tenhle pobyt bude nezapomenutelný.

Františka (kterého na Fleru najdete pod přezdívkou Frape) už někteří z vás měli to štěstí poznat v jeho pražské dílně, kde dává nakouknout pod pokličku svého mistrovského umu. Pokud vás láká něco se přiučit a z nějakého důvodu ještě váháte, ničeho se nebojte a určitě se za ním vypravte, stojí to rozhodně za to, František i šperkařina v jeho podání  .

Rory (kterého už na Fleru taky najdete, pod přezdívkou Rory Don) je pro změnu irský kouzelník se stříbrem, také sympaťák, neskutečně šikovný, laskavý a vtipný chlapík s duší kluka a zářícím úsměvem na tváři. Kombinace těchto dvou mágů je přímo ďábelská .

První den ráno jsme si udělali obraz o tom, jaké postupy a druhy zlatnické práce bychom chtěli vidět, co bychom si rádi vyzkoušeli a jaké máme přestavy. Mně osobně láká ve šperkařské dílně všechno, protože zkušenosti s tvorbou stříbrných šperků mám zatím krátkodobé a tajemný svět plamenů, stříbrných prutů a magické alchymie mě silně přitahuje a čím dál víc do něj nahlížím, tím krásnější, složitější a náročnější mi připadá.

Nebudu tu popisovat detailní náplň každého dne, opravdu bych to nedala chronologicky přesně dohromady a ani to nepovažuji za nejdůležitější.

Dny jsme smysluplně naplňovali prací v dílně - snažili jsme se za tak krátkou dobu, jako je mrzký týden poctivě vstřebávat informace o technikách a technologiích, psali jsme si cenné rady našich zkušených guruú Františka a Roryho, kteří do fyzického i psychického úmoru velice trpělivě a vyčerpávajícím způsobem byli neustále k ruce, nápomocni, ochotni, u toho ještě vtipni a laskavi, zkoušeli jsme si různé postupy a způsoby práce s kovy, zejména stříbrem, ale i s mědí a mosazí, řezali jsme, stříhali, štípali, pilovali, brousili, žíhali, tepali, letovali, ohýbali, tavili, lili, protahovali, válcovali, leštili, gravírovali, odlévali, vrtali, patinovali a mnoho dalších -li ... no vlastně spíš -ly, protože nás bylo šest bab, učednic.

Navzdory programem nabitému týdnu, jehož dny se nám nepodařilo nafouknout nad 24 hodin, ačkoliv jsme o to značně usilovali, jsme si každá odvezla domů kromě polotovarů, které sloužily spíše jako zlatnické etudy (kovové lůžko pro vsazování a zavírání kamene, ploška s nýtky ...) dva kompletně hotové stříbrné šperky, které jsme si samy od píky až po absolutní finální úpravičky vlastnoručně vyrobily.  Jestli jsou holky stejně trhlé jako já, hrdě je nosí a prsí se s nima všude kde to jde .

Krásnou a náročnou práci jsme vyvažovali poznáváním země, místní kultury, laskavosti, vstřícnosti a slušnosti domorodců, jejich hudby, tance, piva a dalších nešvarů, nádherné přírody, dějin, architektury, umění ...

Zažili jsme výlet k oceánu, strhující koncert živelné kapely Kila, multikulturní taneční zábavu, irský bleší trh, nevšední výlet za kamarádem Timym, což je kouzelný pán se stříbrným vousem a tak modrýma a vlídnýma očima, které za celý život nepotkáte. Je obklopený pávy a prasaty, které chová velmi demokratickým způsobem v pustině, z níž se najednou vyloupne neskutečný, Timym vlastnoručně postavený dům, který se jako šnek vine kolem kmene velikého stromu...

Slyšeli jsme, jakou hloubku a krásu ukrývají nitra Irů, kteří se scházejí večer v malých hospůdkách, skvostně kvílejí na housle, buší do bodranu, kytary a zpívají balady, při nichž se srdce chvěje a oko pláče, vstoupili jsme na posvátnou půdu starých pohřebišť, klášterů a chrámů, nadechli se starodávné vůně tajemných keltských symbolů i svěžího chladivého vzduchu uprostřed smaragdových kopců posetých ovečkami ...

Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny účastníky zájezdu, ale osobně jsem přesvědčená, že tento pobyt byl po všech stránkách obohacující, kromě výše zmíněného se sešla skvělá parta lidí, kteří si výborně rozuměli, bavili se ... zkrátka dobře, že se mi začalo stýskat po dětech, jinak by se mi fakt nechtělo domů ...

Říká se "nevstoupíš dvakrát do téže řeky", v tomto případě bych ale stála o výjimku, milý živote.

Díky Frape, Rory a holky za tento skvělý prázdninový týden!

pozn. až se mi podaří rozchodit CD s fotkami, postupně budu přidávat i fotodokumentaci