Svetry od maminky

Plést mě naučila maminka. Stejně jako batiku. Vždycky to uměla s barvami, kombinovat a dělat vzory, až zraky přecházely. Pletla podle časopisů, ale její specialitou bylo (a stále je, jenomže já mluvim o vzpomínce z dětství) dívat se jenom na fotku a když do návodu, tak jenom jednou. Přece tvůrčí typ, ne? Tedy svetry vycházely fantastické, jediný kámen úrazu někdy bylo, že nám pak nebyly, u krku tlačily, rukávy byly krátké, prostě takové trampoty. Střihy zkrátka podceňovala. Nějak nebyly předmětem jejího tvůrčího zápasu. Nepadnoucí svetry pak už nepředělávala, dílo bylo hotové, tak co.

Některé takové kousky mám schované dodnes.Tento svetřík pochází z 80. let a možná si někdo vzpomene, že podobný viděl v tehdy jediném dobrém časopise, co tady na pletení byl, myslm, že ho vydávala Mona a byly tam věci od dobrých módních návrhářů. Ale o tom jindy. Barvy jsou vlastní. Fotka šikovně zakrývá úzké rukávky, které zavinily, že svetr zůstal ležet ladem. 80. léta jsou pryč, svetr by si zasloužil revival.

Zato tento svetr je mistrovský kousek. Nejenže je hezký, ale dlouho jsme ho nosili. Maminka, pak brácha, pak já. Myslím, že si na něj brousí zuby můj manžel. Je fakt hrozně příjemný.

A do třetice svetr s norským vzorem, o střihu pomlčíme a zmíníme opět barvy a vtipně užitou buklé vlnu s patřičným efektem ve vzoru. 

Musím podotknout, že maminčiny manýry jsem chytla taky. Svetry ale zatím nosíme všechny. S tím tvůrčím zápalem to u mě asi nebude tak horké. 

Omluvte zhoršenou kvalitu obrazu.