Tak nějak víc tančím, zpívám...

Tak jako asi každý, mám i já svého kostlivce ve skříni, kouli, co s sebou vláčím přikovanou na noze celý život. Nikdy jsem nebyla štíhlá, nedejbože vychrtlá. Kam až mi pamět sahá, tam ve svých vzpomínkách vystupuju dobře živená, buclatá, opláclá, prostě tlustá. Ve své komunikaci reálné i virtuální stále narážím na to, že se ženy cítí být tlusté. Jakmile se váha přehoupne přes magických 60 kilogramů, začínají být ženy nervózní /některé i dříve/ a snaží se své "opravduošklivéhnusnérozkydlé..." špeky zlikvidovat. A proto píši tenhle blog, abyste, ženy, byly šťastnější a měly se víc rády. Přestaly se nenávidět za každé deko navíc a přestaly si zbytečně rozhazovat metabolismus nesmyslnými dietami jako já.

Můžete tedy nahlédnout do mé třinácté komnaty, jste zvané /kolegyňky z hubnoucích klubů tady na fleru už ví:)/ Jak už jsem napsala, nikdy jsem nebyla štíhlá, snad naposledy na fotce, kdy mi byly dva roky. Od té doby se to se mnou táhne, jídlo je pro mě od časného dětství spojeno s pocitem viny, rodina po mě tvrdě šla. Všichni boubelatí si nepřáli, aby další potomek rodu skončil "kulatoidní" jako oni. Matka mi hlídala každý rohlík, posílali mne na redukční letní tábory, hledali pro mne samé vhodné fyzické aktivity....když já jsem si v té době nejraději četla, v páté třídě jsem dočetla celé dětské oddělení malé pobočkové knihovny a byla jsem vyslána do okresky:). V deníku z páté třídy mám napsáno, že vážím 57 kg, byla jsem ve třídě největší, děti se mi smály, kamarády jsem moc neměla.

A tak to se mnou šlo, chvíli jsem hubla, chvíli přibírala, až jsem se ve dvaceti letech ze žalu projedla na úctyhodných 120 kilo. Bylo mi hrozně, na ulici se po mě lidi s opovržením a údivem dívali...na obezitě je pro mne nejhorší společenský pohled na otylé lidi. Kuřáka si nikdo ani nevšimne, přestože také vybočuje a navíc otravuje kouřem ostatní. Tělesně postiženého sledujeme také normálně, případně s pocity lítosti. Prostě není horšího vybočení z řady, než být tlustý. My opláclí asi příliš porušujeme estetické proměny krajiny, nebo tak něco. V tu dobu jsem se zamilovala a do roka a do dne se smrskla na příjemných 65 kilo. Zkolabovalo mi v těle úplně všechno, ale společenskému úsudku bylo učiněno zadost. V několika dalších letech jsem samozřejmě všechno nabrala zpět, plus nějaká kila navíc jako bonus. V letech 2007 a 2008 jsem porodila své děti. Druhé těhotenství mě dorazilo a sáhla jsem si na svůj váhový vrchol.

Takto jsem vypadala dva měsíce před porodem syna.

A takto skoro rok po porodu - jedna z mála fotek, kde vypadám reálně, jinak jsem se buď nefotila vůbec, nebo tak, aby "to" nebylo vidět:

Stále jsem se pokoušela zhubnout, vždy se mi pár kilo podařilo a pak jsem se opět vrátila zpět na začátek, plus nějaký ten bonus navíc samozřejmě. Veverka v kolečku proti mě byla žabař, motala jsem se v tom strašně. Kdo nikdy nebyl opravdu obézní, nepochopí, to ani nelze. Puberťáci na mě hanlivě pokřikovali: "Sádlo jde!", lidi se na mě útrpně dívali, jiní se mi snažili vyjádřit "podporu" i slovem. Dokonce jsem se přihlásila na odborný hubnoucí kurs, ale skupina ženských, které vážily v průměru o 30-50 kilo míň než já, mě spíš decimovala, než mi pomáhala. Prohlášení lektorky, že je přeci jedno, jestli hubnu 5 nebo 50 kilo, mě nakonec z kursu vypudilo úplně. Hrůza, hrůza, hrůza.

Loni v lednu mi lékařka - internistka, po dalších marných snahách, doporučila řešit tloušťku chirurgicky. Půl roku jsem obíhala různá vyšetření, absolvovala jsem psychoterapii a nakonec jsem měla v ruce papír s operačním termínem začátkem června. Do nemocnice jsem nastupovala zcela zdravá, s nízkým tlakem,  nenašli mi mi ani zvýšený cholesterol, tuky v krvi, prostě nic. Po týdnu hladovění a bolestí jsem odcházela o dvě třetiny žaludku chudší a 9 kilo lehčí.

Tohle jsem já koncem června 2009...Jím méně než můj jednoroční syn, ale cítím se dobře.

Začla jsem o sebe opět jevit zájem, vyházela jsem velké oblečení, vyhrabala ve skříni malovátka, pořídila si nové boty, i část šatníku. Sebevědomí se mi pomalu začalo vracet. Hlavně jsem vyskočila z bludného kruhu.

V srpnu 2009....už je mi znovu do úsměvu, stále jím mnohem méně než je společenská norma, ale už můžu normální tuhou stravu.

Před půlrokem jsem začla znovu jezdit svůj milovaný spinning /před prvním těhotenstvím jsem ho jezdila na skoro profi úrovni/. Výsledky jsou opět znatelné. 

Fotografie zachycující mě v listopadu 2009 stojící na pomyslném milníku nás opravdu obézních. Jsem dvouciferná.

Březen 2010...půl rok intenzivního spinningu se mnou udělal divy. Jím jako běžný člověk, ale vysoká fyzická zátěž několikrát v týdnu nese své ovoce, přebytečná kůže se stahuje, svaly se zformovaly. Posledních dvacet kilo je tvrdě vyjetých na spinneru. Vážím 85 kg a jsem kost.:) Hubnu teď pomalu, záměrně celý proces brzdím, abych si neublížila. V podstatě štíhlím hlavně kvůli vytrvalému pohybu. Jsem šťastnější, jídlo neřeším a čím méně na jídlo a hubnutí myslím, tím více mi to jde tak nějak samo.
Po operaci jsem zhubla rovných 45 kilo, všimli si toho nejen mí nejbližší, ale i "cizí" okolí. Sousedka mě vážně podezřívá, že nejsem ta paní od dětí, ale nějaká nová žena mého muže.

 

Doufám, že můj blog je inspirativní pro jiné boubelky a zároveň povzbuzující pro ženy váhově v normě /neb, co může být lepšího, než zjištění, že jiný je na tom mnohem hůř než já:)/. Nejdůležitější na hubnutí je něco dělat, jakmile člověk rezignuje, stává se situace horší a horší, bludný kruh se uzavírá. Já jsem už víru ztratila, ale s pomocí profesionálů se mi ji opět podařilo najít a vnést do svého života zase čirou radost. Sama bych to už nedokázala.
Závěrem ještě připojuji vroucné díky mému muži, který to se mnou všechno vydržel a v rámci možností přežil.