Dá se říci, že jsem se s počítačem naučila pracovat celkem rychle. I když začátky byly těžké a obyčejně jsme se dostala někam, odkud nebylo návratu. Musela jsem volat děti o pomoc a po pár měsících jsem pochopila, že odpověď: „Zavři okno!“ neznamená jít k oknu a zavřít ho. Myslím, že si nyní spolu rozumíme a již ho nepoužívám pouze jako psací stroj.

Ne tak s naší pračkou. Bojuji s ní daleko déle, a přesto stále nechápu, jak funguje. Pustím vodu, zapnu do proudu, dám prášek, vložím prádlo a je to. Ale proč potřebuje pro své fungování ještě ponožky, to asi nepochopím nikdy. Dám do pračky pět párů ponožek, po vyprání mi vydá čtyři a půl páru. Kam zmizela jedna ponožka? V tomto případě mi připadá práce s počítačem jako snadná záležitost. Opuštěné ponožky jsem dávala do sáčku a doufala, že časem párová ponožka doběhne. Nestalo se tak, proto jsem tyto opuštěné chudinky vyhodila. Sotva jsem to udělala, začala mi pračka vracet zatoulané jedince a v té chvíli jsem zjistila, že naše pračka má smysl pro humor.

S každou novou pračkou jsem zvědavá, jestli se něco změnilo, zda se třeba nezačnou ztrácet ručníky nebo utěrky. Ale ne, to by asi nebylo tak zábavné. Takže pračka doprala, otevírám dvířka, jedna, druhá, třetí ……šestá, vypadá to, že je vše v pořádku. Ale jen vypadá, čí je ta sedmá ponožka opravdu nevím. Nikdy jsem ji neviděla, ani tuto jednu, natož pár. Zřejmě musí někomu chybět, takže kdo hledá hnědou ponožku, je u nás.