Tři sestry aneb jak se tká Písečnice, Pokladnice a Večernice

Moje šály se rodí trojí ruční prací - barvením, předením a tkaním (to vše občas proložené mrmláním, vrčením a musím přiznat, že tu a tam i proklínáním).

O barvení a předení už jsem v předchozích blozích (šiš, to je slovo!) povídala, tak dneska se budu věnovat více té nejzdlouhavější ze tří činností - tkaní.

Začíná to příjemně a tvořivě.

Vymyslím si krásnou barevnou kombinace (alespoň si myslím, že bude krásná) a nabarvím si vlákno na útek (v tomhle případě jsem pro útek volila barvy syté a jasné) a upředu si vlákno na osnovu (u budoucího pískového šálu jsem volila barevnost pastelovou, aby hezky s útkem ladila). Ještě výstupní kontrola...čmuch..čmuch...dobré je to, schváleno.

Jenže zrada, nastávají kroky 2 až 12.

JSOU okruhy lidské činnosti, ve kterých je dlooouhá předehra žádoucí, ovšem právě u tkaní je to má nejneoblíbenější část tvoření. Musí se totiž natahovat osnova.

Takže nejdřív musíme to krásné přadýnko osnovy nitku po nitce protáhnout kovovým listem stavu.

Deset kroků sem...protáhnout...deset kroků zpátky...deset kroků sem...protáhnout...když to uděláte zhruba 280x, máte krok č. 2 za sebou. Uff. Sláva!

Tak dál.

Jdeme navíjet (a prokládat papírem, aby se nitky do sebe nezařízly.

Navíjíme a navíjíme a zhruba ve chvíli, kdy dumáme o termínech Ovíječ jablečný, Naviják-zabiják a tak podobně, máme navinuto.

Další okamžik je silně traumatizující a nedoporučuji ho slabším povahám bez předchozí meditace případně vhodného čaje s pozvbudivými účinky na nervovou soustavu.

Protože teď musíme ty pracně potahované nitky z kovového listu VYTÁHNOUT!!

No vážně.

Fakt musíme.

Fakt jo.

A proč je musíme vytáhnout?

Ano, správně. Proto, abych je mohly protáhnout něčím jiným!

Nítěnkami (taky mě překvapilo, že nítěnky nejsou jen takové to červené, co se hází rybičkám. Nejsou.)

Takže protahuji a počítám á...dva...tři...čtyři, á-dva-tři-čtyři, ádvatřičtyři, ádvtřčtř...ale nakonec je i tohle HOTOVO!

A zbývá už jenom - no vsaďte se, že to neuhodnete (pokud nejste spolutrpitelka se stavem) - zbývá protáhnout ty zatr..ehm...cancourky zase zpátky listem (TOHLE je to místo, kde obvykle nevyhnutelně nastupuje stádium klení a vrčení).

Na druhou stranu v tu chvíli už se blíží světlo na konci tunelu a není to vlak, je to okamžik, kdy je všechno všude protažené a uvázané a napjaté a můžeme KONEČNĚ začít TKÁT! Huráááá!

Pravda kocour Zachariáš považuje tohle stádium už za dost nudné. Nikde žádné visící cancourky :-(

Po pár úvodních řadách rovnou na stavu začistím okraj krokvičkou a pak už si jedu šup sem šup tam, vesele a radostně, protože vím, že mezi mnou a dalším natahováním osnovy je minimálně několik dnů.

Na fotkách je zdokumentovaný zdrod první ze tří šálů, pro které jsem využila tutéž osnovu a hrála jsem si s variací útku, pro každý šál jsem použila jiný materiál a trochu jinou barevnost.

Sestřičky Písečnici, Pokladnici a Večernici můžete samozřejmě obdivovat nebo zakoupit v mém místním krámku!

--