Při velkém úklidu jsem našla knížku mého dětství. Tedy - jednu z mnoha knížek mého dětství, protože ta úplně první přečtená byly Děti z Bullerbynu a pak přišlo mnoho dalších. Kniha Třicet stříbrných klíčů už nemá ani původní obal. Každý klíč je jedna povídka, znáte je?

Moje nejoblíbenější je o tom, jak Eiffelovka přijela do Prahy navštívit Karlův most. V Paříži bylo pozdvižení, že Eiffelovku někdo ukradl, ale ona si prostě jen tak odešla. Chtěla se podívat do Prahy, o které toho tolik slyšela, potkala malého chlapce Františka a s ním navštívila Karlův most.

Povídka Meluzína se bojí - je o hasičském autě jménem Meluzína, které se bojí ohně. Hasiči to s ní nejdříve zkoušeli, ale roztřásla se pokaždé, když měla jet k požáru a nedojela tam, tak ji zamkli do kůlny. Pak ale propukl velký požár, Meluzína v sobě překonala strach a vyrazila k ohni, který pomohla uhasit. Strach v sobě jednou provždy zlomila a stala se rovnocenným hasičským autem.

Když si knížku prohlížím, zjišťuji, že hodně povídek už si nepamatuji, některé se mi možná ani nelíbily. Jsou to vlastně hodně zvláštní pohádky. Přečetla jsem si Gertrudino dítě o tom, jak dřevěná panenka koupila holčičku Aničku a jak se o ni špatně starala, ale nakonec se spřátelily a začaly se starat jednu o druhé. Ta povídka se mi moc líbila, teď na mě působí trochu surově. Ale je taková? Vlastně i knížky ruských pohádek byly docela hororové a co třeba taková Karkulka?

A tak už se těším, až si tu knížku znovu přečtu, třeba Maličkého obra nebo Dobromila Cituplného nebo Krabičku od zápalek nebo... Přečtěte si ji taky... :-)