Nikdy bych nesáhla na hada a nikdy bych neletěla balónem. Tak to jsem tvrdila do té doby, než se u nás ubytovali „balónáři“, kteří si jako překvapení pro mne a manžela, připravili let balónem nad Telčí. Já okamžitě odmítla, manžel chvilku vzdoroval, ale nakonec svolil. Nyní jsem měla ještě větší arguent, že opravdu nemohu letět, protože se někdo přeci musí postarat o děti.

Každý rok obdivně vzhlížím k balónům, které křižují v létě oblohu nad Telčí, nikdy mne ale nenapadlo, že bych tam mohla být také, ani teoreticky, natož prakticky. Pouze jsem souhlasila, že pojedu na start jako doprovodné vozidlo a budu ze země sledovat let balónu až na místo dopadu, lépe řečeno přistání.

Balón se nafoukl do velikosti menšího domu a silná lana držely koš při zemi. Vše jsem pečlivě dokumentovala, dokonce jsem si mohla natočit vnitřek koše a pohled ven na krajinu. Zdálo se mi, že se země v hledáčku kamery nějak vzdaluje a po chvilce jsem s hrůzou zjistila, že to není zdání, ale holá skutečnost. Pochopila jsem, že není úniku a že se koš na zem hned tak nevrátí. Rozloučila jsem se tedy v duchu s příbuznými, známými a čekala, až mne popadne panická hrůza, strach a závrať spojená s nevolností. Ale nic takového se nekonalo a pocit z letu byl naprosto úžasný a pohled na Telč z ptačí perspektivy nepopsatelný. Lehoučce jsme přistáli za rybníkem Roštějnem a já se stala „Baronkou z Telče“. Vůbec mi nevadilo, že mi při křtu zapálili vlasy, dali na hlavu hlínu a vše polili sektem.

Každému z celého srdce doporučuji let balónem , jako dárek nebo překvapení k výročí. Vzpomínky budou nesmrtelné.

Nakonec jsem za ten únos vděčná, i když se mé předsevzetí, že nepoletím balónem a že nesáhnu na hada, zúžilo pouze na toho hada a doufám, že se u nás příště neubytuje někdo s hadem a nebude mi chtít udělat také radost. Opravdu nevěřím, že bych tuto radost přežila.