Vendelínova oběť

V práci mám jednoho podřízeného. Má celkem normální křestní jméno, ale protože je to chlapec poněkud svérázný, dostal přezdívku Vendelín a jinak mu už nikdo neřekne.

Vendelín pracuje ve směnném provozu a tudíž musí občas nechávat svým soudruhům (v prapůvodním - předkomunistickém slova smyslu) psané vzkazy, ve kterých osvětluje stav zakázek, odkud se má ráno pokračovat a podobné rutinní záležitosti. Spatřiv občas jeho psaný projev, usoudil jsem už dávno, že když se někde tam nahoře nadělovalo umění rodného jazyka, Vendelín si zřejmě popletl fronty (pokud to nebyl záměr) a došel si podruhé pro manuální zručnost.

Jestliže někdo dorazil do práce ve špatné náladě, měl vždy jedinečnou příležitost, jak si ji zlepšit. Zajít se podívat, co zas Vendelínek včera večer napsal.

Pokud Vendelínovi češtináři(-ky) přežili(-y) jeho školní docházku, museli(-y) mít v sobě po celou dobu značnou dávku asertivity, nebo alespoň alkoholu. Používaní tvrdého y a měkkého i se v jeho podání řídí pravidly rulety - tedy padni, kam padni. Slova píše zásadně jen dle jejich fonetiky, vynechané písmeno (nebo celá skupinka) není ničím výjimečným, o interpunkci nemluvě.

Ještě štěstí, že zkoušky na řidičský průkaz se u nás skládají formou testu s kroužkováním správné odpovědi. Kdyby měl budoucí řidič odpovídat písemně a celými větami, Venda by do smrti jezdil jen vlakem a MHD.

Jednou, takhle po poledni si to šňeruju výrobou a vidím jednoho ze zaměstnanců, jak se smíchy svíjí nad mobilem. Když mě zahlédne přijde se hned pochlubit textovkou od Vendelína: "shovej mi oběť do lednice. Dik"

Nejdřív jsem trochu znejistěl. V čem zas ti dva jedou? Až po třetím přečtení jsem dílko i autora konečně pochopil. Vzpomněl jsem si totiž, že dopoledne jsem Vendelínovi volal, aby přišel až na noční směnu. A protože se chlapec obával, aby se mu polední menu do večera v teple nepokazilo, stali jsme se opět nechtěnými obětmi jeho psaného slova.