Sobota ráno …
Celý týden jsem se těšila, až si o víkendu sednu k šicímu stroji. Hned po snídani jsem naházela prádlo na sušák (suché bude až zítra – hurá, dnes nebudu muset žehlit), oblízla hadrem podlahu v chodbě (měli jsme dát asi praktičtější dlažbu, aby na ní nebylo všechno vidět – nemusela bych tady teď s tím kýblem cvičit) a zakázala si myslet na to, že bych měla vařit. Místo toho jsem rozložila po celém jídelním stole látky a hodinu přemítám o té jediné správné barevné kombinaci, kterou si od pondělního dopoledne nosím v hlavě a mazlím se s ní před usnutím.
Sobota po půl dvanácté
Půl dvanácté, ale na vaření už je vlastně pět minut po dvanácté. Takže na chvíli musím odhodit řezák i pravítko a ponořit se do útrob mrazáku. Úlovek je lepší, než jsem doufala, plněnými paprikovými lusky určitě ohromím (jak teď blahořečím tomu, že jsem na podzim nebyla líná). No možná úplně neohromím, ale jídlo to je, tak co …
Sobota dvě odpoledne
Špinavé nádobí je v myčce a já se proplížila zpátky do svého šicího koutku. Konečně bych mohla začít šít, jenže si vůbec nepamatuju, jak jsem to vlastně měla vymyšlené. Půl hodiny sedím, obracím pruh sešitých látek a vlastně nevím, co teď … Tak snad abych si vzala tužku, papír a zkusila si to nakreslit.
Sobota čtyři odpoledne
Za poslední dvě hodiny jsem nešáhla na šicí stroj. Mám ale udělanou šablonku a nakreslený postup. Teď už to pofrčí. Jen kdybych našla nůžky na látky. Těma, kterými jsem stříhala šablonku, budu látku žužlat ještě zítra.
Sobota sedm navečer
Je to nádhera, vzor se vylupuje tak jak jsem si představovala. Na svět přichází pomalu, zato doba večeře se blíží velmi rychle a já musím zase zaimprovizovat. Napadlo mě, že bych mohla hlásat dietologickou osvětu, jakože večeřet není zdravé nebo že stačí mísa pokrájené zeleniny. Pak jsem si uvědomila, v jakého protivce by se změnil můj muž, kdybych ho posadila před kopec nakrájené mrkve. Jako odvetnou akci by chtěl třeba zpracovat poklady pro účetnictví. To by bylo velmi nestrategické a mohla bych zapomenout na prošitý večer. Takže spáchám plněné tortilly (takhle zpracovaná zelenina a navíc s kousky masa neurazí), doplním je o milý úsměv a nadhodím, že bychom se mohli podívat na ten příšerný krvák, který máme nahraný z minulého týdne. Tím je jasné, že JÁ se budu dívat tak na úvodní titulky, a pak prchnu. Kam? P ř e c i k š i t í . . .
Sobota před půlnocí
Na dotaz, jestli dnes hodlám jít spát, odpovídám s pusou plnou špendlíků (vím, že se to nemá, ale já tak prostě tvořím), že dnes už to OPRAVDU nestihnu, protože půlnoc je za pět minut. Za mým mužem se zavřou dveře do ložnice a já dál špendlím a opatrně přišívám dílky k sobě. Klid noci ruší předení stroje a já jsem celá nedočkavá, jak moje úsilí dopadne.
Neděle dvě hodiny ráno (takže vlastně stále noc)
Hotovo. Jsem šťastná jak blecha v kožichu, tetelím se radostí a nemůžu další půl hodinu usnout, jak jsem nadšená. Velká škoda, že můj muž tak tvrdě spí, strašně moc ráda bych se pochlubila výsledkem. Kdybych ho vzbudila, asi by nepochválil ani mě ani moji práci, tak musím s chlubením vydržet do rána.
Neděle devět dopoledne
Po včerejším nevaření jsem se vybičovala k teplé snídani, během níž vykládám o všech nástrahách, které jsem během šití musela zvládnout. Všechno musím samozřejmě ukázat a mám strach, aby nakonec můj velký tvůrčí úspěch neskončil jako ubrousek pro mastné ruce mého manžela J
Neděle dvě odpoledne
Šiju další kousek. Je to ten samý v jiných barvách. Postupuju podle včera nakresleného návodu a v sedm mám hotový další polštářový topík. Opět jásám, tentokrát ale nad samotným návodem, podle kterého jsem šila dnes tak snadno a rychle. Pokud ho chcete taky vyzkoušet, najdete ho ZDE. Všem, které ho vyzkouší, přeju spoustu radosti při šití a velkou náruč spokojenosti po došití.
