Z deníku slaměného vdovce: První velký průs.švih zažehnán

Dramatické zápisky průměrného chlapa, jemuž manželka odjela na měsíc do lázní a zanechala ho s předškolním dítětem napospas okolnímu světu plnému nástrah.

* Den první - odjezd *

Jelikož lázně leží na až druhém konci republiky, má drahá polovička naplánován odjezd už ráno na sedmou. Protože jsem se hned s nadšením sám nenabídl, zajistila si odvoz od nejbližších příbuzných. Jako známá pedantka neponechala nic náhodě. Vše připraveno, čekáme jen na příjezd auta.

Dcera zatím snídá, rozvíjí teorie o lázních pro zvířátka a drobí pod stůl ostošest. Zamyšleně hledím na drobečky a uvědomuji si, že pokud jsem se dříve mohl z jejich úklidu nějak vykroutit, tentokrát je budu muset určitě uklízet sám.

Auto přijíždí. Nastává chaos. Má choť začíná pobíhat jako smyslů zbavená a nutí mne kvapně nakládat věci do vozu. Marně se ji snažím vysvětlit, že pokud je v propozicích uvedeno, že příjem je mezi 11. a 14. hodinou, neznamená to, že ve 12 zavřou hlavní bránu a ona bude muset jet zpátky (mám pocit, že toho se bojí nejvíc). Až do odjezdu je to kalup jak na Ruzyni po poslední výzvě.

Pak ještě pusinkování, slzičky (dceřiny...) a dveře auta zaklaply. Máváme, div že nerozhoupeme rozkvetlé větve nedaleké třešně (dítko se zaujetím, já spíš teatrálně) a v tom ... auto zastavuje, vzadu rozsvěcí bílá světla a celé to couve zpět. Prý kde mám klíče od svého auta, jsou v nich totiž manželčiny sluneční brýle. Dávám si ještě jednou schodiště a pak se rozlučkový proces ještě jednou opakuje. Tentokrát se už odjezd zdařil.

Po chvíli s dcerou vyrážíme do školky. Vše je zatím zcela pod kontrolou. Prádlo vypráno a narovnáno do komínků se štítky s vysvětlivkami, kalendář popsán hesly typu: Pátek - přinést ze školky pyžamo a bačkory (obě)... Měl jsem z téhle chvíle trochu obavy, ale zároveň jsem se těšil. Konečně budu moci dokázat, že jako svéprávný otec se o dítě dokážu měsíc postarat sám.

Po obědě jsem si vyslechl první stížnost naší cestovatelky. Přestože byla na místě už v jedenáct, nikdo se ji zatím nevěnuje a recepční dávají přednost německy mluvící klientele. Ja, meine liebe, to bylo spěchu!

Odpoledne jsem zavezl ratolest ze školky rovnou na atletický kroužek. V mezičase jsem udělal drobný nákup a z lavičky jsem spokojeně pozoroval chvílemi nízké starty své dcery a jejich vrstevníků, chvílemi procházející maminky, které letní počasí (řekl bych až nebezpečně) vysvlékalo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měly přijít nějaké komplikace.

Ty nastaly, když jsem po příjezdu domů zjistil, že jsme v šatně sokolovny zapomněli boty. Krásné, sportovní, její nejlepší, co měly vydržet i na letošní podzim. Když je děvčata tehdy v září přinesla domů, zeptal jsem se (jen tak pro úplnost) na cenu. Po vyslovení čtyřmístné sumy jsem notnou chvíli lapal po dechu. Tak tyhle jedinečné, drahé boty byly v háji.

Nastala rychlá akce. Dítě putovalo k sousedům a já jsem rychle vyrazil zpět. Představa, že budu muset  kupovat pro dceru novou obuv teď, v období, kdy budeme při absenci matky žít jen v nouzovém režimu, mě dostatěčně vyděsila. A co teprve to vysvětlování, kam se botky poděly...

Šatna byla zamčená. Zašel jsem ke kukani s vrátným, který právě netečně žvýkal housku a přikusoval kolečka salámu z umaštěného papíru. Se zoufalým výrazem jsem se ho zeptal, zda někdo nenašel v šatně zapomenuté boty. Po záporné odpovědi jsem si dodal odvahu a zeptal se přímo na klíč k šatně - v minulosti s ním už byly problémy (...s klíčem i s vrátným).

Naštěstí byl chlapík tentokrát v dobrém rozmaru. Sice řekl, že to nebude tak jednoduché, ale s funěním vylezl z vrátnice, odemkl mi jakési dveře a poslal mě temnou chodbou za trenérem volejbalistek. Ten by prý měl mít ten klíč. Vrazil jsem do nějaké tělocvičny, odkud se ozývalo štěbetání a dívčí smích. Nevím jestli za to mohla má rychlost nebo zoufalý výraz, či zda to byla součást tréninku, ale hlouček juniorek se hbitě rozeskočil a proti mně stál starší muž s knírkem - pan trenér.

Celkem ochotně se mnou prošel jiným labyrintem chodeb a šatnu odemkl. Očima jsem zamířil k místu, kde jsme obuv zanechali a tam ... bohužel nic, jen velké boty volejbalistek.

"No, tak to bude průser!" utrousil jsem bez příkras. Muž nasadil zúčastněný výraz. Otočil jsem se sklesle zpět ke dveřím. Když v tom jsem o něco zakopl. A světe div se, byly to ony. V životě jsem z žádných bot neměl takovou radost, jako teď. Vysekl jsem poklonu ochotnému trenérovi, popadl botky a mazal domů.

Přestože jsme dceři v minulosti už několikrát zakazovali vyžírání sousedů, objevil jsem ji tam u stolu s pusou plnou žemlovky. Až se jí dělaly boule za ušima. Ani jsem ji tentokrát nemohl kárat, už musela mít, chudák, pěkný hlad.

Z ekonomických důvodů jsem svou manželku před časem zařadil mezi svých pět přátel - myšleno terminologií mobilního operátora. A za to ji teď mohu volat neomezeně a zadarmo. To se celkem hodilo po večerní hygieně, když to na naši malou dolehlo a stesk ji vehnal slzy do očí. Zalezli jsme do postele, zavolali mamince. Pustil jsem hovor nahlas a udělali jsme si takovou neformální večerní "konferenci".

Dítko se záhy uklidnilo a asi po dvaceti minutách, když už jsem věřil, že je téma zapomenuto, vyklopilo i příhodu s botičkami. Dalším bodem konference byl kratší, ale velmi intenzivní dálkový výslech provinilce. Večer pak děvčata zakončila dvouminutovým loučením a muckáním mobilu.

Byl sem z dnešního dne tak rozrušen, že jsem si šel ještě "na chvilku" sednout k notebooku. A je z toho půlnoc a tenhle blog.

Tak dobrou noc a vstříc dalším perným dnům.