Z(a)tracený holky znovu na scéně

Pro velký (No dobře, tak poměrně dobrý; milý; nevšední ) zájem o shora uvedenou knížku básniček se na vědomost dává, že možná, ale opravdu možná bude tato upravena, překopána, některé básně jako mírně irelevantní vyhozeny, jiné přidány, a následně vydána v profi kvalitě, tedy již ne doma na koleni, jak tomu bylo dříve, což bylo sice bezva a krásné a povznášející a naplňující, leč fyzicky stále méně možné.

Kniha byla a nadále bude určena zejména dcerám (ale i synům) a jejich matkám (ale i otcům), na jejichž společné hlaďounké pouti životem se objevily nějaké ty oblázky, kamínky, šutříky a šutry a způsobily ...

... způsobily kdeco.

Pocity holek, když chtějí (navždy?) jít...

Pocity matek, když (navždy?) zůstanou samy.

O tom to celé je a bude.

Koncem března by to mohlo klapnout.

Pevně doufám, že k ilustracím, které nesmějí chybět, se mi zase podaří nalomit tu nejšikovnější babu co znám - Hypacudu. Vlastně doufám, že už trochu nalomená je .

Kvůli co největší autenticitě chci požádat o příspěvek i svoji takypíšící dceru, tu mi ještě zbývá zlomit. (Asi kladívko a šupšup na hlavičku.)

Prozatím pracuju na doplnění matčiných textů, takže tady malá ukázečka jednoho z nich (hrubá verze, možná bude ještě přepracována):

Jak se cítí tvoje matka?

Jako kočka bez koťátka

(Nehraje si. Nevrní.)

Jako v létě jinovatka

Jako růže bez trní.

Achjéééé - jedno velký klišé!!!

Jak se teda cítím?

...

...

Tiše.