ZAHRADNÍ LAHODNOSTI 15

15. RŮŽOVÁ NĚHA


    Východní cíp zahrady je místem, které zcela ovládá pocit něhy a pokory neustále oslavující jemnost a dokonalost přírody.
    Z jedné strany chráněná stromem morušovníku a ze strany druhé starou omšelou zídkou a sochou andílka, stojí otočená přímo na východ železná, ručně kovaná branka bez dvířek. Připomíná mi úzké loubí.
    Celá je porostlá popínavou růží, která svými maličkými, zato však bohatě květními lístky obdařenými květy budí dojem, že tudy lze vstoupit přímo do ráje. Něžná narůžovělá barevnost růžiček jen umocňuje láskyplný pocit, který se zmocní každého, kdo do branky vstoupí.
    Její průchod však na první pohled "nikam" nevede.
    Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, proč je tady postavená, až jednoho dne...
    ....probudila jsem se velice časně a nemohla jsem už usnout. Slunce ještě nevyšlo a všude okolo byla tma.
I přesto mě něco táhlo ven. Přehodila jsem přes sebe deku a vyšla do časného rána plného studené rosy.
    Otočila jsem se na východ, jako bych chtěla zavolat na slunce, ať si trošku pospíší. Došla jsem až k brance a vstoupila na plochý kámen pod kovovým kovaným obloukem. Stála jsem uvnitř branky obsypané růžovými poupaty ještě nerozvinutých růží a dívala se do míst, kde vychází slunce.
Nevím, jak dlouho jsem takhle stála, ale nemohla jsem se odtrhnout, jako bych očekávala příchod něčeho tajuplného.
    Po chvíli se začalo nebe vyjasňovat a první, ještě nesmělé sluneční paprsky zaplavily obzor přede mnou.
    Byl to naprosto fascinující pohled. Vše kolem mě dostalo zlatavý nádech nádherna.
Růžová poupata se začala jako na povel pomalu otvírat a jejich okvětní plátky se rozzářily oslňujícím bělavým světlem.
    Stála jsem v němém úžasu uprostřed branky a se zatajeným dechem jsem sledovala narození nového dne.
    Celou mě zaplavila vlna příjemného vnitřního tepla, že vše je naprosto v pořádku a má svůj řád. Po každé noci vždy přijde světlý den.
Nejraději bych zastavila čas a zůstala stát obklopená růžemi a zároveň jsem se chtěla rozběhnout pryč a všem povědět, že jakékoli obavy jsou zcela zbytečné. Život plyne v jasném řádu a je nádherný ve svém plynutí, není třeba urputně se čehokoli domáhat.
    Cítila jsem volnost, která mě opíjela svou bezstarostností a ztrátou touhy po čemkoli, vždyť přece všechno mám a v té chvíli jsem i měla.
Měla jsem lásku, která prýštila z každého květu růže, měla jsem slunce a cítila teplo, které vydávalo, nebyla jsem sama, obklopovali mě mí přátelé... Nedokázala jsem pochopit, jak jsem kdy mohla pohlížet na svět jinak než v tento okamžik.
 Zatoužila jsem po jediném, nikdy nezapomenout, co jsem toho rána darem dostala...
    Teprve když už bylo slunce dost vysoko, odtrhla jsem své zasněné oči z překrásně zářícího obzoru a odešla z branky do domku.
Byla jsem plná lásky a chtěla jsem dalšímu kouzelnému kousku své zahrady něco darovat, něco skutečně překrásného...
    Proběhla jsem domek od půdy po sklep, ale nic se mi nezdálo dost vhodné a krásné.
    Vzpomněla jsem si na radu dubu, abych se vždy zeptala nejprve toho, koho se nastalá situace týká. A zamířila tedy rovnou k brance s růžemi.
    Postavila jsem se na plochý kámen uvnitř a vyslala myšlenku s prosbou o pomoc při výběru dárku pro toto místo.
    Čekala jsem, co se stane.
    Nestalo se zhola nic.
    A to ani po notné chvíli.....
Myšlenky mi běhaly v hlavě z místa na místo a trápily mě svou naléhavostí.
    Bezradnost a zmatek mě činily nespokojenou až do chvíle, kdy jsem si U V Ě D O M I L A, jak hloupě se vlastně chovám. Ráno jsem dostala přenádherný dar a měla jediné přání, nezapomenout na chvíli, kdy mě zaplavila spokojenost a smíření. A já na to dočista ve vteřině zapomněla. Místo studu jsem ale pocítila úlevu a radost, že jsem si dokázala vše připomenout a uvědomit.
S lehkým úsměvem jsem v duchu poděkovala a odešla.

    Odpoledne jsem se chystala do města, táhlo mě to tam, neměla jsem však žádný vážný ba ani nevážný důvod.
Volně, bez spěchu jsem si prošla městečko a objevila pár nádherných věcí, ale už zbavená urputného přání a touhy nalézt je.
    Jakmile jsem se vrátila, ihned jsem se dala do práce.
    Vzala jsem rýč a s omluvou, že ruším posvátný růžový klid, vykopala za brankou, úplně v rožku zahrady dosti hlubokou díru. Zasadila jsem do ní malý keřík těch nejjemnějších čajových růží, které jsem si právě přinesla v květníku z městečka.
Okolo celého keříku jsem nepravidelně vyskládala hladké narůžovělé krystaly růženínů.
    Odstoupila jsem kousek a usmála se čirou blažeností.
Ještě jedno překvapení jsem schovávala za zády, byly to dva malé měděné zvonečky, které měly tak čisté hlásky, že jim na jejich zvonění začali čile odpovídat svým zpěvem ptáci.
Zvonky jsem zavěsila nahoru do nejvyššího místa obloukové branky.
    Teprve teď jsem byla s obdarováváním zcela hotova.
    Těšila jsem se na ráno.
    Hned, jak začaly vycházet první sluneční paprsky, jsem seběhla schody po třech a zamířila si to rovnou k brance. Už z dálky mě vítalo něžné zvonění zvonků, které SNAD rozhoupal ranní vánek.
Vyběhla jsem na plochý kámen a podívala se na malý čerstvě zasazený keřík čajových růží a růženíny, které se přenádherně leskly.
    Zůstala jsem jako přikovaná, co to vidím...?!
Před keříkem malinkých růžiček stojí malý mlžný zámek, celý je růžový a jakoby utkán z té nejjemnější pavučinky.
    "Ach..." vzdechnutí bylo to jediné, čeho jsem byla v té chvíli schopna.
    Viděla jsem na zahradě už ledacos, ale zámek....
    V uších mi zazněl hlas plný laskavosti: "Děkujeme ti za nádherné dary."
    Zvedla jsem oči výš a uviděla okolo obou růžových keřů poletovat přeněžná vílí stvořeníčka.
    Celé byly jemně růžové, na dlouhých nožkách měly elegantní střevíčky a šatičky tak jemné, že jsem jejich pravou délku vůbec nebyla schopna odhadnout.
Zlaté vlásky za nimi vlály v jemných vlnkách a růžové tvářičky se na mě mile culily. Lehce třepotaly dlouhými křídly a poletovaly sem a tam.
    Nemusela jsem se ptát, co jsou zač, věděla jsem to, byly to přece růžové víly z růžového zámku...
    I já jsem vyslala beze slov své poděkování a jen jsem tam tak stála a stála a.... stála... a byla dokonale šťastná....




    Tak jako víly ze zámku,
    I já posílám vám všem pozvánku..
    Do světa kouzelplného,
    Kde každý najde skřítečka svého..

    Stačí jenom objevit tu správnou růžovou branku,
    A v srdci hledat mou pozvánku..

Děkuji všem, kdo dočetli až sem... a i těm, kdo budou číst anebo jen tak nakoukli.. I to je pro mě veliká pocta...