Bylo to na jaře r. 2012, kdy nám v panelovém domě vyměňovali stará okna za nová, plastová. Spousta dřevěných rámů, skla a žaluzií končila v přistavěném kontejneru… některé části sloužily i 30 let a teď tu ležely zapuzeny a nahrazeny novými. S lítostí nad osudem zavržených fragmentů, zachránila jsem několik žaluzií, s myšlenkou přivést je někdy v budoucnu znovu k životu, uschovala jsem je za skříň.
Je možné, že by tam ležely i několik let, nebýt události, která je na jaře r. 2013 probrala z nečinného čekání na svou proměnu.
Materiál, který původně sloužil k zajištění soukromí před zvědavými pohledy kolem jdoucích a jako stínící prvek vůči nežádoucím slunečním paprskům, dostal recyklací novou funkci. Stal se ozdobou interiéru a strážcem světla. Je klecí, vzdušným prostorem pro svého „obyvatele“, jehož síla ke mně proniká jednotlivými průhledy pokaždé, když nastane doba „temna“.