Cín společně s železem a mědí byl jedním z nejužívanějších obecných kovů a důležitým materiálem pro rozvoj lidské civilizace. Přesto mají šperky z cínu poměrně mladou historii a velmi pravděpodobně je dokonce moderní výroba šperků modelováním cínu český unikát. Máte rádi zdejší cínové šperky? Pak jste tu správně.

Historie cínu

Cín sloužil jako složka nejrůznějších kovových slitin, například bronzu (tato doba pojmenovala celou epochu lidských dějin jako dobu bronzovou), nebo se užíval ve formě čisté, popřípadě obohacen olovem, antimonem, mědí apod. Z bronzových slitin můžeme soudit, že cín byl znám a používán již ve starověku. Do vínku dostal chemickou značku Sn, dle latinského názvu stannum.

Typická ukázka bohaté rudy cínu z klasické lokality Horní Slavkov. Volná srostlice černých diamantově lesklých krystalů kasiteritu. (Sběratel minerálů)

Varhany s původními cínovými píšťalami v klášterním kostele Korunování P. Marie v Žatci.

Velmi dobrou vlastností cínu je jeho odolnost proti korozi způsobené vodou, atmosférickým vlivům a proti různým organickým kyselinám, obsaženým například v potravinách.

Také proto byl v historii cín po dlouhá staletí používán pro výrobu stolního a kuchyňského náčiní a později se používal pro tvorbu ochranné vrstvy náčiní z jiných kovů, více náchylných ke korozi.

Ozdoby z kovů se začaly nosit někdy kolem roku 2 700 před naším letopočtem, kdy se lidé naučili opracovávat kovy.

Secesní sklenice | cinarka

Cín důvěrně známý

Cín a jeho užívání představuje velmi důležitou etapu dějin lidské materiální kultury. Cínové konvičky byly známé již od poloviny 13. století. Cínové nádobí a nejrůznější kuchyňské náčiní bylo součástí snad každé domácnosti od 15. až do 18. století.

Dále bylo cínu užíváno díky jeho vlastnostem k výrobě umělecko-řemeslných předmětů, ať se jedná o liturgický materiál či materiál sloužící cechovním obřadům apod. Mezi výrobky pro liturgické účely patří především křtitelnice, které jsou známé od konce 14. století, během něhož postupně nahrazovaly kamenné nádoby na křestní vodu.

Posledním obdobím, kdy byl cín ještě využíván pro výrobu umělecko-řemeslných předmětů, je konec 19. a počátek 20. století, období secese. Častá byla tehdy kombinace cínu s barevným sklem, nejčastěji modrým, zeleným nebo žlutým. Předměty se také osazovaly drahými kameny.

-> Váza i karafa ve stylu secese, originál, vytvořený z vlastních odlitků tří ženských postav, s cínovými monturami kolem, osazena třemi jaspisy | cinarka

V dnešní době je cín využit i v potravinářství jako ideální materiál pro styk s dlouhodobě uchovávanými potravinami.

vlevo: Cínová figurka | hannahminiatury, vpravo: Cínová replika Pražský groš | kipos

zleva: lampa od smike19, lustr slunce od jarda rejzek, mísa od Aqua - Tiffany

Cínovaný štír jako dekorace na citrínové geodě | dante

Zpracování cínu a šperky

Cín je polymorfní (mnohostranný) kov a podobně jako například olovo patří k nejstarším kovům vůbec. Přesto mají šperky z cínu poměrně mladou historii. Měděné a mosazné šperky se vsazenými kameny byly totiž vyráběny daleko dříve. Technologicky ale od nich není daleko k potažení kovu cínem...

Cín se zpracovával litím do různých forem už v antice, ale cínařství dosáhlo vrcholu v evropském středověku, renesanci a baroku, kdy se z něj vyráběly užitkové a liturgické nádoby, svícny, křtitelnice. Před objevením porcelánu byl cín důležitým materiálem pro výrobu talířů, konví a číší. Předměty se zdobily rytím, puncováním reliéfní ražbou, lisováním, leptáním, připájením ozdob a minerálních kamenů. Později byly z cínu odlévány i drobné hračky (cínoví vojáčci), sošky, pamětní medaile apod.

Pájení je způsob spojování součástí roztaveným pomocným materiálem, tzv. pájky s nižší teplotou tavení než mají spojované součásti, které se při tom neroztaví. Je zvykem rozlišovat pájení na tzv. měkké a tvrdé, podle teploty tavení pájky. (Odpovídající výrazy v angličtině jsou „soldering“ a „brazing“.) Pájky s teplotou tavení do cca 400 °C jsou označovány jako měkké, nad touto teplotou jako tvrdé.

Pomocí obou těchto technik a cínu pak vznikají zajímavé šperky. Zeptala jsem se několika autorů na Fleru na to, kdy se poprvé setkali s cínem, co z něj nebo pomocí něho vyráběli a  kdy se začali věnovat výrobě šperků. Na jejich odpovědi se ale podíváme příště ;-)

Šaman | cinarka

Soukolí | Therapy

Pogo | Abraka Gabra

Pokud vás cínovaný šperk zaujal...

...můžete si přečíst blog klubu Tvoříme šperky z cínu. Klub je určený pro zkušené milovníky a tvůrce cínových šperků a dekorací a průběžně se zde soutěží na předem dané téma. V každém z předešlých kol soutěže Jak to vidí cínařky bylo vypsáno téma, které nebylo konkrétní, ale byl to třeba jen úryvek z knihy, píseň, filmová hudba a podobně.

Nedávno proběhlo 14. kolo soutěže, ve kterém jsme se zaměřily na jednu konkrétní věc, konkrétní téma a to je "Věž". Pokusily jsme se ztvárnit jeden jasně daný motiv a pak zhodnotit, jak se může lišit v pohledu cínařek, které mají svůj styl, či různé představy o ztvárnění. Cílem bylo dokázat, že vždy bude výsledek vypadat jinak. Nahlédněte do soutěžního blogu a posuďte sami, s jakou fantazií si soutěžící s tématem poradily.

Zatím se mi nepodařilo zjistit, že by se takové šperky, jako zde v Čechách, vyráběly i v jiných zemích. Pátrali jste také po jejich původu, máte nějaké další indicie? Ozvěte se.

 

Náš TIP:

Chcete-li se na cín podívat zblízka, doporučujeme vám návštěvu Sbírky cínu Uměleckoprůmyslového musea v Praze, je velmi rozsáhlá a jsou zde zastoupeny ukázky prací jednotlivých historických období od 14. do 20. století.

Úvodní foto: cinarka

Zdroj: bakalářská práce Michala Stříbrného, materiály UPM