Bývalý evangelický farář Jan Mamula je sice už v důchodu, ale na nedostatek práce si rozhodně nestěžuje. Jeho výrobky mají úspěch nejen na Fleru, ale i v zahraničí. V dnešním rozhovoru se rozpovídal o tom, co to znamená, když se dostane do stavu "flow", nebo třeba o tom, které jeho výrobky si oblíbily americké zákaznice.

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jsem dnes třetím rokem OSVČ v důchodu a po třiceti letech, kdy jsem se jako evangelický farář živil takříkajíc „hubou“ a byl vázán církevním provozem, si dopřávám život nezávislého živnostní(č)ka, zaměstnávajícího převážně vlastní ruce. Nádhera! Balzám na duši a zdroj vnitřní síly!

Jak jste se dostal k tvoření?
Vlastně už na kutnohorské průmyslovce, která měla z první republiky dobrý polytechnický základ. Původně jsem sice slaboproudař, ale absolvoval jsem tam kompletní dílenskou praxi včetně truhlářského základu, osahal si základní výrobní postupy a taky si vštípil reflexy bezpečnosti práce – u soustružení dřeva dost důležitá maličkost. Fascinují mě zkrátka točivé stroje a miluji ubírání matérie jako zážitek sám o sobě.
Že by se mohlo jednat o tzv. tvorbu, mi začalo docházet, až když jsem si v mládí postavil svůj první primitivní soustruh – z hřídele picolo, několika trámů a potřebných udělátek. Zjistil jsem, že lze roztočit pořádný kus dřeva a může vzniknout třeba mísa s těmi prapůvodními křivkami a proporcemi. Samozřejmě jsem především kazil, učil se a spotřebovával tuny smirkového papíru, protože jsem pořádně nevěděl, jak vést nože a neměl patřičnou rutinu. Točení dřeva pak vystřídalo nasazení v pomáhajících profesích – v církvi a v Diakonii.
Ale před pár lety jsem ucítil doslova vitální nezadržitelnou potřebu se k soustruhu vrátit. Proto mne tolik baví sledovat, co se se mnou od té doby děje. Na internetu, zejména na amerických a německých webech, jsem se pak teprve soustružení doučil. Jelikož přátelé vyrábějí s postiženými svíčky, začal jsem nejdřív s nějakými těmi svícny. A zkusil rozvíjet evangelický symbol kalicha v různých variacích na čajovou svíčku, tvary podle typů českých dřev, a najednou tady byla systematická výroba. Manželka kolegy mi řekla o Fleru a jakmile jsem ochutnal odezvu od nakupujících – kdo by to byl řekl! – už nebylo návratu.


Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Jsem sice z valné části samouk bez formálního výtvarného vzdělání, začal jsem jako amatér nadšenec, ale když se snažím systematicky vycházet vstříc poptávce po vlastnoručně vyráběných předmětech, budu nejspíš profesionál. I se všemi nevýhodami, které přináší závislost na přivýdělku. Stereotyp chtě nechtě k tvorbě patří. V dílně mám i budíka a snažím se jednotlivé úkony normovat, ale pracovní deník si nevedu. Strávím tam pět šest hodin denně, před Vánoci jistě víc. Každý vám tu ovšem řekne, že čas spojený s různým dokončováním, focením a lítáním na poštu se vůbec vyčíslit nedá.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
„Dřevotoč“ jsem z lásky ke strojům, ale mám astigmatismus a „pravoúhlá“ truhlaoina mne nikdy moc neposlouchala. Ono soustružení je kromě jiného ohromně efektní proces. Zadejte si woodturning na webu a uvidíte spoustu těch správných chlapíků, co vezmou špalek z obřího dubu, upnou do stroje, obléknou se jako kosmonauti, aby pak od nich létaly pětimetrové třísky a nakonec jako čarodějní hrnčíři odkrojili obří mísu s báječnou kresbou. Není to sexy? A jde vlastně o primitivní techniku užívanou od starověku. Mimochodem, velice mnoho mi dala kniha ženy soustružnice, Helgy Bergerové.
Točení dřeva se ale držím i kvůli vyhraněné technologii. Pro mne je v tvůrčím procesu klíčová. Jako kánon, jako primární kontakt s matérií, jako řehole. Ono se hezky „tvoří“ cokoliv z čehokoliv, 3D tiskárna dnes dokonale zhmotní každou vaši myšlenku. Jenže v duchu virtuální stylové arogance, jíž je naše technická civilizace skrz na skrz promořena. Oko nemá kde spočinout, předměty denní spotřeby svým zpracováním šíří kolem sebe jen pomíjivou efektivitu hromadné výroby.
Není divu, že si pak na trhu koupíte obyčejný řemeslný výrobek, dáte si jej doma na stůl a třeba při obědě se na něm budete snažit vysledovat starodávné tvůrčí postupy a obdivovat v nich harmonii čtyř živlů světa. Budete se nejspíš jako dítě ptát: Jak se to dělá, mohla bych to také zkusit? Nevím, jak vy, ale nad tvary bílé elektroniky podobné zážitky nezaznamenávám. Vím, že mnozí profesionální výtvarníci a designéři se nad portály typu Fler ušklíbají, jenže ony představují přirozený odklon od našeho světa dokonale omyvatelných povrchů – a leckdy i charakterů. Uf, to jsem se rozjel!

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
U soustružení je nejdobrodružnější promítnout si tušený „roztočený“ tvar do konkrétního kusu dřeva. Nezapomenout, že původně šlo o strom s vlastní charakteristikou – záměrně pracuji jen s našimi středoevropskými, abych ukázal jejich skryté možnosti. Masivní dřevo si původní život stromu nese stále v sobě, má proměnlivou strukturu a všelijaké ozdobné uzlíky, ukrývá v sobě překvapení příjemná, jakož i lstivá v podobě prasklin a kazů přesně tam, kde jsme chtěli mít krásný oblounek. Kde asi ten suk končí? Vyjde tahle žilka do zlatého středu? Kudy vést osu? Vyloupne se na dně misky ta fasetka? Praskne, nepraskne? Výchozí dilemata. 
Dělám si skici, ale v zásadě se neustále přebírám svými zásobami dřeva s metrem v ruce a čekám na okamžik rozhodnutí. U dřeva je lehce adrenalinová nevratnost každého zásahu. Důležité místo pro inspiraci mají také zbytky, nic nevyhodím, i malé kousíčky čekají, až z nich budou třeba korále. Jít rozměřit a uříznout vzácné místo fošny, co stojí 24 000 Kč za plnometr, vyvolá pořádnou trému. Ale abych se nevytahoval, často nemám potřebnou trpělivost a z dílny zní netisknutelné výrazy.
Poté musí artefakt získat definitivní tvar systematickým ubíráním, je třeba doladit detaily podle jevů, jež se obráběním z dřeva vynořily. Tady mi pomáhá manufakturní rutina, kterou si záměrně udržuji přijímáním objednávek na menší série různých mís, zajímavých držadel nebo ozdob – v Lazarské ode mne třeba uvidíte 60 růžic na oknech, vyráběl jsem ale i dřevěná rozebíratelná vejce do nějaké letní hry. Žádná věda a trochu nuda, ale tak se učím od ruky vyrábět pravidelné tvary a touto cestou se dostat do kýženého stavu uvolněného soustředění. Prof. Hana Librová v souvislosti s „udržitelným designem“ připomíná: „Psychologické studie zkoumající řemeslnou práci přinesly zvláštní pojem – flow. Vyjadřuje mentální stav, v němž soustředěný člověk ztrácí pojem o čase; jeho mysl příjemně zaplavují (flow) myšlenky spojené s činností, kterou se zabývá. Dnešní konzumní sklony mohou prý být důsledkem úbytku prožitků flow.“ (Respekt 19/7/2009)

Takové svého druhu rozjímání a smyslový rozhovor se dřevem je pro mne ze všeho nejdůležitější. Hmatatelně cítím, že léčí mou duši. Sociologové také tvrdí, že neuróza moderní doby souvisí v mnohém s opuštěním rukodělné práce a já to mohu plně podepsat. Jistou kariéru v oboru duševní práce mám za sebou a nemohu si stěžovat na ocenění, ale zároveň vím, že mnoho myšlenek ze mne vyšlo bez dostatečného vnitřního souladu. Můžete třeba napsat článek ve stavu rozčilení nebo adrenalinového stresu (něco o tom vím, pracoval jsem jako redaktor), ale zkuste takhle jít k soustruhu: v lepším případě dílo zkazíte, v horším si způsobíte úraz. Kdepak, při rukodělné tvorbě máte všechny své úzkosti a posedlosti jako na dlani. Proto u sebe nacházím jistou slabost pro ideály Lva Nikolajeviče Tolstého, který řemeslné práci přisuzoval mravně zušlechťující kvality.
Nic z toho ale nejde teoreticky vymyslet. Rozhovor materiálu, techniky a vlastního přítomného naladění je třeba zakusit. Typický průběh práce je potom cosi jako odevzdané usebrání, o němž věřím, že mi vede ruku a promítá se do výsledku.
Dřív jsem si hlavně kreslil, dnes se jen divím, že všechno je už tak odedávna zařízeno, aby si dláta hledala cestu skoro sama. Odkud myslíte, že tradiční soustružnické ozdoby pocházejí? Tuším, že budoucí majitel či majitelka mé práce bude tuto cestu znovu prožívat se mnou, odpustí mi nedokonalosti a objeví si své setkání s prapodstatou. Vlastně mívám pocit, že se mi mé zákaznice z Fleru dívají přes rameno a drží mi palce. Tomu říkám ješitnost.
Jinak ještě jeden typický rys: soustružník je jako kuchař, neustále obtahuje nože. Což není jen tak. Když někdy takhle večer uslyšíte tiché sténání, tak to soustružníci všeho světa pláčou, že jim ubývají jejich krásná dláta. Tvorba je přece neustálý boj s pomíjivostí!
A když se tedy konečně něco upižlá a dobrousí, musí se rozhodnout o povrchové úpravě. Na svém Fler profilu se hlásím k užívání vosků a olejů, protože podle mne lépe odpovídá dočasnosti života dřeva. Nemám rád lakem zakonzervované dřevěné plochy. Když předám výrobek ošetřený olejem, je na budoucím majiteli, jak jej bude průběžně oživovat něčím, co najde třeba v kuchyni, a jak se sžije s jeho patinou. Všimněte si toho podprahového marketingu, nejlepší bude si koupit zase něco nového…

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
První hodnotitelkou bývá má žena Lýdie. Neomylně pozná, když vyrobím nějaké to monstrum. Potom širší rodina, známí, mám podobně založené přátele. Koriguji se díly světových mistrů oboru podle internetu nebo knih, ale směrodatný je pro mne můj vnitřní pocit. Ten se upíná k nějaké nevyslovitelné ideální představě, takže hotové věci beru jen jako nástřely „čehosi“, co se mi jednou snad povede lépe, přesněji. Chyby vidím také lépe z odstupu.
Důležitý korektiv a impulz ovšem představuje odezva z Fleru, často mne zákazníci vrátí k již prodanému výrobku. Na začátku jsem chtěl být neustále absolutně originální, ale dnes beru tato přání vážně, obnovuji a vylepšuji základní sortiment a přitom se pokouším každý rok přijít s nějakou novou chuťovkou. Snad tu smím prozradit, že prodávám též na jednom velkém mezinárodním handmade webu a mám tak i širší srovnání vkusu. Kupodivu se „má“ – rozuměj ta naše domácí, jíž jsem převážně ovlivněn – zemitá poetika líbí i na Aljašce nebo v Austrálii.

Doporučte Fler tvůrce, které máte rád.
Snad to nevyzní příliš fouňovsky, ale já se tu kolem sebe moc nerozhlížím. V zásadě se nechci příliš rozptylovat a mít hlavu čistou pro vlastní nápady a jejich dotažení. Teď také musím točit věci na zakázku, tak ani nestíhám. Spíš si jen ověřuji celkové trendy a směju se sám sobě, že často bývám nechtěně kongeniální. Věřte, nevěřte, ona jakákoliv tvorba stejně nese pečeť doby. Sleduji třeba rozmach všelijakých asambláží, jak si postmoderna žádá. Ale když se dívám do svého Flerboxu, vidím tam preferenci tvorby, která jde takříkajíc po materiálu, po nějaké tradiční technologii. A takových lidiček tu není málo, je potěšující zažívat mezi nimi vzájemnou podporu.

Kdybyste měl upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Nesnadný výběr, ale důležitou výzvu pro mne znamenalo pozvání do meziklubové soutěže MaŘeNa, kde jsem podvakrát zúročil inspiraci francouzskou soustružnickou školou – dostal jsem totiž od přátel k šedesátinám nádhernou publikaci o jejich práci. Oni opouštějí klasickou symetrii jedné základní osy a točí věci ze všech možných úhlů. Mají na vřetenu stroje speciální nastavitelné hlavice a dosahují nepředstavitelných pohádkových tvarů. Jen struhem na roztočeném dřevu! Něco z toho jsem kutilskými přípravky následoval a na náhrdelníku Kosmické rašení k tomu přidal „svůj“ objev, kolorování dřeva pastelkami z včelího vosku. Ten mi umožňuje ty prolínající se plochy jen nadýchnout barvou a nabídnout oku takové střelené, rádoby kubistické rytmy. Jen nesmělý nástin, nicméně doufám, že protějšek dámy, jež si náhrdelník koupila, ony tvary vnímá, představuje si postup jejich vzniku, medituje nad nimi a mysl onoho pozorovatele či pozorovatelky se uvolní, zapracuje fantazie – a třeba bude i lepší jejich rozhovor, kdo ví.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Dobrá otázka. V zásadě moc ne, jsem trochu nervózní, když na někom vidím svoje věci. Ale už skoro čtyřicet let používáme jedny z mých prvních solniček a mlýnků na pepř, žena skoro stejnou dobu nosí jeden náramek a nechce se ho vzdát, různé misky se u nás doma najdou, budu se muset podívat, asi mne nemine mísa na těsto.

Čemu se rád věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Důchodci, jak známo, žádný čas nemají. Ale přečtu si svůj Respekt, dáme si se ženou detektivku, potěším se esejem Stanislava Komárka, udržuji si mozek v chodu programováním svého vlastního webu, vezmu hole a vyjdu na pár kilometrů. Taky máme tři vnučky, takže bývá rušno. Kromě toho ale sem tam kážu v kostele, teď mám například před sebou svatbu, chodím jako dobrovolník do SOS centra a pracuji jako facilitátor v psychoterapeutickém výcviku. Tam se dostane i na kytaru a zpívání. Co víc si mohu přát!

Jak vypadá váš ideální den?
Ten může mít mnoho podob a v mém podání na něm z hlediska správné životosprávy nebude nic příkladného. Ale v oblasti tvorby to znamená dar, kdy práce přinese znovu sváteční rozechvění, každý úkon se změní v meditaci, člověk cítí napojení na prastaré archetypy tvorby a zažívá, jak to říci – milost. Někde jsem četl od Luthera, že meditace znamená „být ve středu“. A teď mi dochází, že soustružení se středu eminentně týká. To jsou věci…

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Dokončit sadu užitkových mís na objednávku a potom si za odměnu dopřát něco jemnějšího z oblasti šperku, ale taky musím doplnit sortiment mlynářských naběraček, americké zákaznice je používají na sůl do koupele.
Mám totiž půlroční skluz po stěhování, musel jsem odstěhovat dílnu z Prahy a rozjet na chalupě na Vysočině. Bude to však nová zkušenost, pracuji ve staré roubence, dívám se přes soustruh do vesnice a na kopce, všude kolem lesy a zásoby dřeva, odpad jde hned do kamen, zkrátka jsem blíž přirozenému cyklu výroby. Začal jsem tu pracovat se syrovým dřevem a chci si udělat zásobu polotovarů na mísy, abych pak mohl podle nálady sáhnout po nějakém kousku a v klidu si s ním pohrát. Cítím, že se do mé práce dostane nový rozlet a kontakt s přírodou. Už se těším!

Děkuji za čestnou příležitost utřídit si myšlenky a na tomto místě se trošku chvástat. Všem nadšencům kolem Fleru přeji tvořivé časy, kdy je navštíví kýžené FLOW!