Pojďte se zasnít nad životem na samotě, kde vás cizí lidé neruší a kde si můžete čas uzpůsobit svým potřebám. S mari.bou.

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
V tomto životě nosí mari.bou tělo ženy a jméno Kateřina, ale to není zase tak moc důležité. Hmmm, ale víte co...
Ona mari.bou vlastně mnohem raději poslouchá, než mluví, je to snílek, plachý samotář, který velice rád pozoruje vše okolo. A vůbec nejen oči, ale i ruce, uši, jazyk a nos tuze ráda používá k tomu, aby se co nejlépe zorientovala v tomto světě. Je zvědavá a má ráda dobrodružství, dívá se, pečlivě naslouchá, přivoňuje, ochutnává a teprve pak, když už to nejde jinak, odhodlá se k tomu, aby promluvila. Ale ne moc, jenom trochu, protože mimo to, že hudba, melodie a zvuky jsou pro ni nezbytné, má také velice ráda ticho. Mari.bou má ráda prázdné místnosti plné prostoru a úplně ze všeho nejraději má zcela obyčejné každodenní věci a okamžiky: praskot dřeva v kamnech, vůni čistě vypraného prádla, pohled z okna, když prší, tikot babiččiných hodin, rozpuštěné vlasy ve větru, těsto mezi rukama, když peče rybízový koláč, šustění podzimního listí pod nohama, oddechování spícího psa, bosé nohy v trávě, sbírání mušlí, vůni přístavů, šplhání po stromech, stavění domečků z mechu. Vedle toho je mari.bou také sběrač příběhů, mluvených i psaných, ze zvědavosti se sama od sebe ještě jako úplně malá naučila číst a od té doby už knihu neodložila.
Mari.bou momentálně žije na samém okraji Prahy v malé chaloupce blízko lesa. Jsme tu tři a někdy se stane, že tu několik dní nikoho dalšího ani nepotkáme, což je pro mě naprosto ideální místo k žití.

Jak jste se dostala k tvoření?
Řekla bych, že jsem se k němu nijak nedostala. Odjakživa jsem zcela přirozeně něco vyráběla, neboť to byl můj způsob projevu.
Zrovna nedávno mě napadlo si lehnout pod malý stolek v domě mých rodičů a byla jsem překvapená i dojatá, když jsem na spodní straně jeho desky nalezla voskovkami kreslené barevné dětské obrázky, na které jsem na mnoho let úplně zapomněla. Taky si myslím, že o nich žádný dospělý nemá ani potuchy, dospělí si totiž pod malé stolky moc často nelehají, čímž o mnoho přicházejí.
Jako dítě jsem hodně času trávila sama a vedle času stráveného v lese, který nám souvisle navazoval na zahradu, jsem celé dny kreslila, stříhala, skládala a lepila. Na dřevěná polínka, která měli rodiče okolo krbu, jsem kreslila barevné postavičky, malovala jsem na bílé mořské oblázky, z mušlí jsem stavěla krajiny, z mechu domečky, hrady z písku, z tátových košil a nátělníků jsem si vyráběla šaty a potom je skutečně nosila. Když mi bylo asi deset let, naučila mě babička plést a háčkovat a já pak motala několikametrové pruhované šály. Vystřihovala jsem si z papíru, lepila koláže a jednou jsem do vypůjčeného stanu rodičů vystříhala okýnka, to mi byly asi čtyři roky...
Jednoduše by se dalo říci, že jsem byla malý domácí kutil. Což mi zůstalo dodnes. Baví mě téměř cokoliv, co můžu dělat rukama.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Nevěnuji, ale moc ráda bych se jí profesionálně věnovala. Tvořím si pro radost sama sobě.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Pro mě osobně není druh techniky moc důležitý, technika může někam nasměrovat, dále už je pak ale mnohem důležitější a zajímavější spíše to, co je člověk v sobě schopen objevit. Fantazie a chuť experimentovat je podle mě tou nejlepší technikou ze všech.
Mám velice ráda měkké a poddajné materiály a to, co se mi líbí a co mám ráda, se časem mění a vyvíjí. Momentálně se věnuji háčkování. Jsem fascinována tím, kolik se toho dá vytvořit s pouhým "klacíkem" a kouskem "provázku". Tato technika je báječná v tom, že se jí mohu věnovat téměř kdekoliv: v posteli, v kavárně, na loďce, v lese, u vody, na skále... Nejsem ničím limitovaná a to je pro mě zásadní. Z procházky lesem si domů přinesu větvičku, vyřežu si z ní háček a už si mohu začít háčkovat šátek okolo ramen, aby mi nebyla zima. Háčkování je pro mě zábava, radost, odpočinek i meditace a věřím, že když člověk tvoří s láskou, je to poznat. Ráda se dotýkám měkoučkých klubíček, ráda vymýšlím nové vzory, kombinuji barvy a materiály, ráda se těším na to, jak to celé dopadne.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Materiál, se kterým pracuji, je pro mě hodně důležitý, neboť s ním často strávím mnoho hodin, dotýkám se ho a celé hodiny se na něj dívám. Vybírání klubíček je jedna z mých nejoblíbenějších činností. Osobně mám velice ráda kvalitní přírodní materiály, jako je čistá ovčí nebo merino vlna, alpaka, kašmír, bavlna, len, hedvábí. Vlastnosti ovčí vlny či alpaky jsou prověřeny tisíciletími a syntetické materiály je nedokážou nahradit. V obchodě s vlnou a látkami dokážu strávit hodiny.
Kromě jednoho druhu výrobku, kterým jsou malá háčkovaná kvítka, jsou mé výrobky mými autorskými nápady, nepracuji podle žádných návodů či postupů. Nejraději si postupy vymýšlím sama a často je mi hlavním vodítkem pouze má intuice, tvořím to, co mám ráda. Vzhledem k tomu, že ke mně během dne přichází tisíce nápadů, zcela zásadní je umět vybrat ten pravý a ty ostatní nechat být.
Nedílnou součástí celého procesu je pro mě hudba. Jak už to u ručních prací bývá, každé očko musí projít mými prsty, a proto se jedná o hodiny a hodiny, než je výsledek hotov. Každý kousek má tak proto svůj vlastní příběh, otisk mé momentální nálady. Žádný výrobek, ani pokud ho znovu opakuji, není nachlup stejný jako ten předcházející. Když mám uháčkováno, výrobky sama na sobě fotím, téma fotografií vzniká většinou formou spontánní improvizace přímo až během procesu focení, což je pro mě stejně velká zábava jako háčkování samo. Sama sebe často překvapuji tím, co vznikne.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Úplně ten první názor je můj. Výrobek se mi musí líbit, musím mít chuť ho nosit. Pokud mám chuť ho nosit, jsem spokojená. A vždy, pokud se můj výrobek líbí i někomu dalšímu, jsem překvapená a velice příjemně rozradostněná. Je to takový moc pěkný, hřejivý pocit uspokojení.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Obecně je mi nejbližší jednoduchost až minimalismus. Tady na Fleru je více tvůrců, se kterými cítím stejné vnitřní souznění a podobný pohled na život, a není ani tak důležité, o jakou techniku tvorby se jedná jako spíše nápad, hravost, originalita tvorby. Do krabičky svého srdce si ukládám to, co se mě nějakým zvláštním způsobem dotklo.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Tlapky v teple. Protože velmi ráda nosím pánské vlněné svetry, stalo se mi jednoho dne, že mi dírkou v předlouhém rukávu vykoukl ven palec. Tlapky v teple jsou drobným hravým doplňkem oděvu, jsou to malé kabátky na ruce, které ale dokážou udělat velkou parádu. Nejenom, že je to praktický kousek oblečení, který vás dokáže ochránit nejen před zimou, ale mimo to mohou být i ozdobou a oživením oblečení, stejně jako brož či šál. Šedivý kabátek lze oživit barevnými tlapkami a naopak barevný kabátek zase nějakým přírodním odstínem. Navíc je opravdu moc příjemné mít tlapky v teple. :)

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Mám několik párů tlapek v teple, nějaké teplo na krk, ale oproti výbavě, kterou mají mí blízcí, jsem spíš ta kobylka. Můj přítel je původem Španěl, takže je mu tady u nás dost často zima. Ten mé háčkované kousky nosí celoročně, i v létě.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Kdykoliv jsem připravena vydat se někam na cestu, jsem cestovatel a ráda poznávám nové krajiny, velice blízká mi je Asie a severní Evropa. K životu také potřebuji tanec, pohyb obecně. Každý den chodím se svou psí přítelkyní a fotoaparátem na dlouhé tiché procházky. Zajímám se o antropologii, východní filozofie, japonskou a čínskou kulturu a baví mě lukostřelba. Velice ráda chodím sama do kina na odpolední promítání starých černobílých filmů, kdy je biograf téměř prázdný. Ráda si přikládám k uchu lastury a poslouchám, jak v nich šumí moře a v letním dešti běhám ráda kalužemi. Baví mě číst knihy v měkké vazbě, péct ovocné koláče a ráda zahradničím anebo jen tak pozoruji mraky na obloze a vítr ve větvích. Dlouhou dobu jsem se věnovala archeologii. A nedávno jsem si udělala radost a založila jsem si, vedle mnoha a mnoha dalších, své vlastní malé místečko a tak teď také bloguji. :)

Jak vypadá váš ideální den?
Ráno se přirozeně, tak jako Papuánci z Papuy Nové Guineje, probudím, protože už se mé tělo dostatečně vyspalo. Přímo z postele oknem bez záclon kouknu do korun stromů a prohlédnu si, jakou barvu má nebe. Pes mi skočí do postele, společně dovádíme. Pak vstanu, naberu do dlaně hrst šišek, zatopím v kamnech a dám hřát vodu na čaj. Během dne sním něco dobrého, trochu tancuji, trochu kreslím, trochu fotografuji a trochu zpívám, něco pěkného vymyslím... Anebo prostě jenom tak, jako když jsem byla malá, jít si po ránu do lesa natrhat borůvky bosa a ještě v pyžamu, to je přeci ideální, no ne?

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
Příští týden bych chtěla doma konečně vymalovat, dát dohromady noční stolek ze starého kufru a rozvěsit po domě barevné fáborky, pak si sednout do křesla a kochat se tím, jak jsem to všechno dala pěkně dohromady. Taky se těším na jaro, na sázení semínek, na to až bude tráva zelená a vysoká a na noční posedávání venku a hledání souhvězdí Camelopardalis. Určitě nemám žádné plány, ani na zítra, ani na příští rok. Ale zato mám mnoho snů a přání.
Chtěla bych jednou plést a háčkovat velké nástěnné obrazy, dlouhé přehozy a obrovské polštáře na posedávání po zemi. Moc ráda bych žila v malém dřevěném domečku někde u lesa nebo na pláži u moře, v harmonii i v melodii. Přála bych si, abych se mohla věnovat tomu, co mi přináší radost a co mě naplňuje. A hlavně si přeji zdraví a dostatek energie, protože to je základ, od kterého se všechno další odvíjí.