Od obutí k obuvi

Od Žaneta - grafika v kategorii Řemeslo | 24.3.2015

Boty si člověk obouvá přibližně 40 tisíc let. Doposud nejstarší nalezené boty mají stáří přibližně 10 tisíc let. Z původně veskrze praktické součásti odívání - boty zajišťují především ochranu před chladem a nebezpečným povrchem - se v průběhu let stal výrazný módní doplněk. Pojďme se společně projít historií obouvání a alespoň částečně odhalit vývoj tradičního řemesla - ševcoviny.

Průvodcem na naší cestě za vývojem kožených bot je Ben Hrubeš.

Ševcovské nářadí je již po staletí téměř neměnné.

Co se doma ušije

První kožené boty byly velice jednoduché. Lidé si je šili sami. Doma a z jim dostupných kůží. V létě je nosili minimálně (převážně chodili bosky) a na zimu si boty vycpávali slámou, mechem, vlnou, koudelí a podobnými materiály. Takové boty pak měly krátkou trvanlivost - vydržely 3 až 6 měsíců. Bohužel neexistuje mnoho dochovaných nálezů z raných dob. Kůže se coby organický materiál rychle rozloží.

Jedním z nejstarších nálezů je obutí pravěkého člověka, kterému se přezdívá Ötzi a který žil v době měděné (cca 3300 l. př. n. l.). Je až překvapivé, jak jsou jeho boty vypracované - mají podešev, základ boty je svázaný z pruhů lýka, přední část (špičku) pokrývá kůže, zadní část je otevřená. Boty byly vystlané mechem, travinami i zvířecí srstí. Po jejich rekonstrukci týmem docenta Hlaváčka (z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně) došli vědci k zajímavému zjištění - nabídli repliky bot k vyzkoušení horolezcům a ti po alpské expedici potvrdili jejich vynikající tepelně izolační vlastnosti i schopnost boty odvádět mokro a vlhko. Určité znaky na konstrukci bot pak dávají předpokládat, že boty vyráběl specializovaný řemeslník.

„Replica of the Oetzi shoes“ od Josef Chlachula – Vlastní dílo.
Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons

Z dob rozmachu Říše římské se dochovalo obutí nalezené v místech, kde bývala pevnost Vindolanda v Hadriánově valu (dnešní severní Anglie). Tamější jílovitá půda působila jako konzervant a mezi nálezy jsou boty nejen římských legionářů, ale i členů jejich rodin a dalšího osazenstva pevnosti. Dodnes udivuje výtečné řešení i řemeslnoumělecké zpracování tehdejších bot. Jako u jiných oblastí lidské činnosti i u obuvi platilo, že se lidstvo po pádu Říše římské nedokázalo celé stovky let dostat na stejnou úroveň řemeslné zručnosti.

Prořezávané boty inspirované nálezem z Hadriánova valu.
Nález je datovaný kolem roku 100 n.l.

Další z dochovaných nálezů bot pochází z archeologického naleziště v Hedeby, vikingské osady, která zanikla počátkem 11. století a svůj rozkvět prožívala v období mezi 8. a 10. stoletím našeho letopočtu.

Výroba repliky nálezu z Hedeby.
Při šití bot se v kůži nejprve udělají otvory. Silná kůže se nepropichuje skrz.
Boty jsou šité po rubu.

Hotová replika nálezu z Hedeby.

U nás se jednoduchým, podomácku vyrobeným botám říkalo krbce a setkáváme se s nimi ještě na přelomu 19. a 20. století (obzvlášť v chudých oblastech). Boty byly ušité z jednoho kusu kůže, převážně z hověziny (mohly být vyrobené i z jiných kůží, ale hovězina byla jedním z nejdostupnějších materiálů). Vyráběly se doslova na koleně a bez použití ševcovských kopyt. Dodnes můžeme obdobné boty vidět například jako součást krojů národopisných souborů.

Krbce poskytovaly základní ochranu před chladem a nebezpečným terénem.
Na zimu se vycpávaly mechem, slámou i srstí.
Měly nezpevněnou podrážku. Za jednu sezónu jich člověk prochodil i několik párů.

Na jedno kopyto

Vývoj boty, jak konstrukční, tak i estetický, po dlouhá staletí určovaly boty pánské. Důvod byl prostý - zatímco dámy nosily boty skryté pod dlouhými sukněmi, pánské boty byly vidět a dříve se staly objektem módy i odrazem společenského postavení svého majitele. Neméně podstatným faktorem při konstrukci bot byly požadavky na vojenské boty.

Spodek ševcovských kopyt se zbytky floků.

Doplňkem bot byly po dlouhou dobu trepky - jednalo se v podstatě o dřevěné podrážky opatřené koženými pásky a vzhledem připomínající dnešní dřeváky. Do trepek se nazouvaly kožené boty, aby byly chráněné zejména před znečištěním v městských ulicích.

Obuvnická revoluce

Jedním ze zásadních vývojových kroků bylo oddělení podešve (spodní část boty) a svršku. Tím se zvýšily konstrukční možnosti a jejich prostřednictvím i trvanlivost bot. Tu z velké části určovala podrážka - kůži bylo potřeba zpevnit, aby odolávala různým povrchům, vlhkosti i zátěži. Vzhledem k omezeným možnostem materiálů se boty již v dobách starého Říma podbíjely kovanými hřeby.

Podrážky podbité hřeby se vyskytovaly po dlouhá staletí.
Ještě ve druhé světové válce patřily podbité boty do běžné vojenské výzbroje.

Nejprve se na svršky i podešve používala stejná kůže, boty se šily po rubu a po ušití se otáčely. V té době se také začala používat kopyta - tvary byly tehdy velmi jednoduché a často symetrické (vznikaly boty šité "na jedno kopyto"). Boty ještě nebyly příliš pevné. Postupně však došlo k jejich vyztužování v nejvíce namáhaných částech - na podrážce a kolem paty.

Boty šité po rubu.
Replika nálezu z Osebergu, 9. století.

Boty se šily lněnými a konopnými nitěmi. Ševci si je často splétali sami ze dvou až čtyř vláken a zpevňovali je kančími štětinami.

Přibližně ve 14. až 15. století se objevily okolky a předchůdci dnešních rámových bot. Podešev již byla silnější, do ní se udělala drážka s jazýčkem kryjícím šev. Jazýček byl postupně nahrazen rozklepaným proužkem kůže (okolkem) a k němu se začala přišívat další podrážka (ta již byla výměnná, což zvýšilo životnost bot).

V té době převládaly nízké boty. Kůže byla drahým materiálem, a to z několika důvodů - skot tehdy dorůstal menší velikosti, při zpracování kůže štípáním (okrajováním) docházelo k větším ztrátám a využití kůže bylo mnohem širší než dnes (kožené byly vaky, lahve, sedla, atd.). Zároveň je třeba mít na paměti, že životnost bot byla stále krátká. Málokdo si tedy mohl dovolit vydávat pravidelně vysoké částky za boty. Namísto vysokých bot se tedy používaly ovinky, onuce, nohavice, punčochy a podobně.


Knoflíky stočené z kousku kůže	Podrážka a podpatek ze spodkové kůže

Kožené tkaničky byly nahrazeny vlněnými až v 16. století.

Módní výstřelek

Módním hitem období gotiky se staly boty s prodlouženou špičkou. Vycházelo se z tvarů kopyt a požadavku, aby boty ve špičce netlačily. Móda špičatých bot přišla údajně z Baltu (dnešního Polska). K nám se špičaté boty dostaly spolu s Blankou z Valois a jejím dvorem. Tehdejší šlechta se v dosud neobvyklé obuvi zhlédla a boty se brzy staly hitem. Délka špičky pak poukazovala na zámožnost svého majitele - čím delší špičky, tím movitější jejich majitel byl.

Nepraktické módní výstřelky nejsou jen doménou současnosti.
Špičky dosahovaly i dvojnásobné délky chodidla.

Špičaté boty byly ve své podstatě nepraktické, špatně se v nich chodilo. Pro usnadnění chůze se špičky různě kroutily, zdvihaly a přivazovaly pod kolena nebo k pasu. Boty se v té době již barvily, zdobily látkami, prošíváním, na špičky se přivazovaly rolničky, vyřezávané figurky a jiné drobnosti.

Nápadná barevná kombinace kůže na botách byla pro gotiku typická.
Oděv často doplňovaly i nápadně barevné nohavice
(nezřídka se barevnost prohazovala -
jedna noha v červené botě a černé nohavici, druhá naopak).

Postupně si špičaté boty oblíbila i v té době se vzmáhající vrstva měšťanstva. Aby však byl i nadále patrný rozdíl ve společenském statusu majitelů bot, stanovovaly maximální povolenou délku špičky zvláštní výnosy. Módu dlouhých špic se snažil omezit svým výnosem i papež, který je prohlásil za ďáblův pařát. U nás byly špičaté boty, coby znak zhýralosti, trnem v oku Mistra Jana Husa.

Délka špiček dámských bot zpravidla nepřesahovala šířku sukně.
Tvarově se dámské a pánské boty téměř nelišily.

Dámy na výši

V renesanci byly oblíbené boty s velmi širokou špičkou, často zdobenou prořezáváním zvaným medvědí tlapy, kachní zobáky nebo volské tlamy. Jedna z legend praví, že prořezávání (tehdy běžné u obuvi i oblečení) vzniklo při žoldáckých taženích - žoldáci si při nich nakradli oblečení a obutí. To bylo mnohdy šité na menší postavy. Často bylo nejjednodušším řešením naříznutí látky nebo kůže na několika místech.

V renesanci došlo k výrazným změnám ve vzhledu obuvi.
Lancknechtské boty byly velmi široké, kulaté a ozdobené typickým prořezáváním.

Obecně se v době renesance, společně se společenským uvolněním, začal klást velký důraz na zdobení a celkový vzhled, a to nejen bot. Běžné bylo i náročné zdobení látkami (např. brokátem), perličkami a drahými kameny, prýmky, ornamenty a vzory (vysekávanými, lisovanými, vyrývanými). Ruku v ruce s tím se objevují různé módní výstřelky, nově i u dámské obuvi. Na svět se rodí první vysoké podpatky a platformy - jedním z důvodů patrně byla potřeba urozených vyčnívat nad ostatními, ryze praktická je i ochrana proti marastu v tehdejších ulicích.

Chůze na vysokých platformách vyžadovala trénink a oporu služebných.
Platformy jsou slepené z tlustých plátů korku.

Vysoké platformy se staly oblíbeným doplňkem benátských kurtizán.

Platformy byly vysoké i několik desítek centrimetrů (výjimkou nebyly ani šedesáticentimetrové "podrážky") a nápadně zdobené. Dámy v nich mohly chodit pouze za doprovodu svých služebných. Vznik platforem se připisuje Benátkám a jejich žárlivým mužům (ženin doprovod zároveň zajišťoval i dozor nad jejím chováním). Opět se nejprve jednalo o výstřelek tehdejší šlechty. A postupně se móda vysokých platforem propracovala i do nižších společenských vrstev.

Celá spodní část prvních bot na podpatcích bývala z jednoho kusu tvrdého materiálu (zpravidla dřeva nebo korku). Některé podpatky se skládaly z mnoha vrstev spodkové kůže - ty se kolíčkovaly skrz celou výšku, nebo se prošívaly. Hotové podpatky se obalovaly kůží nebo jinými ozdobnými materiály.

Kožený obal podpatku plní dvojí funkci - estetickou i ochrannou proti vnějším vlivům.

Kromě jiného kladly boty na podpatcích nové nároky na celkovou konstrukci obuvi. Ševci si museli (často svépomocí) opatřit kopyta respektující zdvih boty, průhyby a celkový tvar. Do bot se vkládají klenky - díly zpevňující spodní část boty (nejčastěji kovové, méně často dřevěné). Paralelně s tím se postupně začínají používat kopyta odlišná pro levou a pravou nohu - záleží na jednotlivých dílnách, jejich zvyklostech a vybavení. Je třeba také mít na paměti, že používaná kopyta se různí, a to nejen svými tvary. Jedním ze základních požadavků na kopyta je schopnost vyjmout je z hotové boty - toho se dosáhne jejich rozložením na části, nebo "zlomením" (novější systém).

Podpatky a zdobení nebyly výsadou pouze dam.
Replika pánských barokních bot ve stylu Ludvíka XIV.

Moderní boty

Ze střevíců se postupně (přibližně v 17. století) začaly rodit boty tvarů a střihů, jaké známe i dnes. Příkladem může být derbová obuv.

Střevíce typu derby se sponou se již blíží moderní obuvi.
Replika bot z období sedmileté války (pol. 18. stol.).

Derbovou obuv charakterizují dvě zavazovací líčka překrývající nártový díl.

Rámové boty se objevují v 17. století. Pro tyto boty je typická složitá a řemeslně náročná konstrukce. Zhotovený svršek obuvi se nejdříve speciálním způsobem přišívá spolu s řemenem kůže - okolkem neboli rámem - na napínací stélku. Poté se přes okolek přišije podešev, a tím se spojí svršek a spodek boty. Ke spodku se přitluče podpatek a podešev se může ještě doplnit gumovou podrážkou. Je třeba mít na paměti, že v té době ještě neexistovala pružná, stálá a pevná lepidla.

Konstrukce bot se stále vyvíjela k tomuto (i složitějšímu) provedení, které již od počátku počítalo s možností rozebrání boty a výměny opotřebených částí. Základní typ rámové boty patří ke klasice v oboru a v téměř nezměněné konstrukci se šije dodnes. Rámové obuvi se budeme detailněji věnovat v samostatném článku o pánské obuvi.

Ruční šití bot je náročný a zdlouhavý proces.
Vyžaduje trpělivost, pečlivost a řemeslnou zručnost.

V počátcích průmyslové výroby se šilo jen několik univerzálních velikostí bot.

V polovině 19. století, společně s průmyslovou revolucí, se již objevují první specializované manufaktury a tovární výroba bot. Ševci, sdružení v cechu s náročnými pravidly, se snažili maximálně bránit své řemeslo. Zdůrazňovali kvalitu ruční práce, respektování tvaru a velikosti nohou při šití na míru a další možnosti zakázkové výroby. Postupně však došlo k zániku řady malých dílen. Lidé začali dávat přednost levnějším výrobkům a klasické boty šité na míru zůstaly výsadou bohatých a náročných zákazníků.

Další velká revoluce ve výrobě bot nastala ve dvacátém století spolu s vývojem a použitím lepidel, pryží a gumy. Do té doby se svršek se spodkem spojoval šitím (zajišťuje ohebnost boty) nebo flokováním dřevěnými kolíčky. V dnešní době převládají boty lepené, přičemž švy mají často jen dekorativní funkci.

Podpatek připevněný floky -
do předem připravených otvorů se natlučou floky, bota je pak pevnější.

Boty typu Chelsea (lidově se jim říkalo perka).
Guma se nepoužívala jen na podrážky, ale i jako konstrukční součást svršků.

Ještě ve druhé světové válce vojáci používali boty s koženou podrážkou pobitou kovovými hřeby.

Podrážky se dnes běžně dělají ze směsí gumy, kaučuku a dalších materiálů. Výhodou je odolnost proti vlhku i delší trvanlivost. Nejprve se objevují patníky - plátek tvrdé gumy chránící podpatek zespodu. S rozvojem měkčení gumy (v první polovině minulého století), a tím pádem zvýšení její ohebnosti se tento materiál začíná běžně užívat na celou podrážku. Dnes se podrážky odlévají do forem a vršky se do odlitků zasazují a lepí.

Obuv se v současnosti šije z řady materiálů. Nicméně kůže si stále pro své unikátní vlastnosti zachovává výsadní postavení. Důvody jsou nasnadě - kůže je organický materiál, přizpůsobí se noze, dobře se udržuje, je prodyšná a trvanlivá - při správné péči vypadají boty skvěle i po letech.

Průmyslová výroba obuvi zatlačila ševcovské řemeslo do pozadí.
Ručně šité boty však stále mají své nenahraditelné místo na trhu.
(foto: pixabay.com)

Bez kůže to nikdy nebude ono

Úspěch při výrobě bot pak závisí na kvalitě jejího vydělání - činění dodává kůži trvanlivost, homogenitu, vláčnost a další nezbytné vlastnosti. Do 19. století byly kůže dominantně činěné tříslem (rostlinnými tříslovinami), poté se přešlo na činění chromem, které převládá dodnes. Chromem činěná kůže je stabilnější, nepodléhá tolik vlhkosti ani oxidaci. Tříslem činěné kůže se dnes používají na různé oděvní doplňky - opasky, pouzdra a podobně.

Loužení kůže na useň je dlouhý proces, který probíhal ve speciálně vykopaných jámách vymazaných jílem po dlouhou dobu. Dříve se některé kůže loužily i 15 let! Před činěním se kůže máčely a loužily zahníváním, pak se zpracovaly mechanicky (odchlupování, mízdření, omykání, štípání) a teprve potom se přistoupilo k loužení. Při něm probíhají enzymatické procesy. Při loužení se běžně používaly roztoky obsahující rostlinné třísloviny, ale i trus, moč, mozek a vnitřnosti a další materiály. Celý proces byl značně zapáchající a koželužny tak bývaly často na okrajích nebo až za hranicemi měst. Dnes probíhá loužení v uzavřených bubnech, při vyšších teplotách a za pomoci chromových činidel. Celý proces loužení se tím výrazně zkrátil. Sjednocenosti povrchu se pak dosahuje barevným postřikem nebo lakováním.