Domů Profil prodejce andoriel
  • aktivní prodejce od r. 2009
    Reaguje na objednávky obvykle do 15 minut.
  • Praha 9, ČR
  • 273 prodaných kusů
  • 100% kladných hodnocení
Hodnocení: (81) 100%
Nadšenci: 572
Aktivita: aktivní
Prodáno: 273
Registrace: 20.6.2009
Město: Praha 9
Stát: ČR

andoriel

/ Prodávající

Dobrý den a ahoj. S přispěním svého krásného nového foťáku jsem konečně vytvořila foto své osoby, abyste viděli, co jsem vlastně zač. A teď tedy něco více o mě:

Jmenuju se Alena, jsem z Prahy a ruční práce mě provázejí odmala. Ze začátku jsem háček a jehlice neměla ráda a nechápala jsem, jak může z toho „šmodrchání“ něco vzniknout. Ale postupně vznikalo a dokonce jsem díky tomu háčku a jehlicím překonala i složité životní situace. Možná i proto mě stále překvapuje, když mě někdo chválí za věci, díky kterým jsem se nezbláznila

Po dvou nevydařených vztazích se smíchem říkám, že beru jenom mimozemšťana v kabrioletu. Ve volných chvílích sleduju své oblíbené sci-fi (téměř jakékoli, ale nejraději mám Atlantidu z Hvězdné brány, Sanctuary a Enterprise ze Startreku) a hraju si s klubíčky a korálky.

Jako původním povoláním knihovnice jsem se dostala až do účtárny. Nakonec jsem se s prací na směny a s čísly a penězi, smířila. Aspoň většinou. Někdy si představuji, jaké by to bylo, kdybych byla stařenka s drdůlkem, celé dny seděla v houpacím křesle u rozkvetlého okna, na klíně deku, kocoura a háčkování….. jistě by byly všechny žádosti o specifické dečky rychleji vyřízeny. Bohužel mi do důchodu zbývá ještě skoro 10 let.

Kromě háčkování a pletení mám ráda i vyšívání, navlékání korálků a drhání, ke kterým se teď nedostanu, a kreslení a vytváření „zpotvořenin“ z korálků, do kterých jsem se pustila nedávno.

Ano, potřebuji na planetu, kde je den podstatně delší, abych všechno stihla

Jestli jste dočetli až sem, gratuluju k trpělivosti a přeji příjemnou procházku po mém obchůdku. Klidně si u ní dejte kávu a nohy na stůl.

Ája- Andoriel

 P.S. Také jsem se dala do psaní malinkatých povídek. Některé z nich si můžete přečíst ve vedlejší záložce profilu s názvem "Povídání"

aaa

 

 

 

Občas se mi podaří napsat "drobnost", o kterou bych se ráda podělila. Jestli se Vám budou líbit, mohu sem časem přidávat další Mrkáček 

Čarodějka

„Chyťte ji!“

Dovolila se jeden krátký pohled přes rameno a běžela dál. Naháněli ji takhle celé odpoledne a večer už začal rudnout červánky. Ať běžela, kam chtěla, pořád je měla v patách. Nadechla se, aby získala trochu síly k dalšímu útěku. Na tichou kletbu už jí dech nezbýval.

„Tam je!“

Další se přidali k pronásledování. Bleskově odhadla jejich pozici a vybrala si nový směr. Bude to těsné, ale možná se jí podaří uniknout. Kdyby doběhla do jeskyní, nikdo by se tam za ní neodvážil. Jeskyně. Ráda se procházela pod vysokými stropy zdobenými krápníky, hledala cestičky mezi drolivými kameny a protahovala se do míst, která zřejmě před ní žádný člověk neviděl. Ušklíbla se. Nebyla člověk. Ale jestli se jim podaří ji dneska večer chytit, dopadne stejně jako člověk. Její život skončí na hranici provlhlého chrastí. Možná to tak bude lepší, když se dřív udusí, než uhoří zaživa. Na co to myslí? To se přece nestane! Uteče jim jako vždycky a zase bude celý další rok chráněná jednoduchým kouzlem. Bylo to skvělé kouzlo, na které spotřebovala málo ze své moci, mělo jen jediný drobný nedostatek: na jeden den v roce se ztratilo. Přestalo fungovat a žádná síla ho nedokázala přivolat před rozbřeskem dalšího dne. Stačilo přežít jeden jediný den.

Přemýšlení ji zradilo. Přestala dávat pozor, špatně došlápla a pochroumala si kotník, takže dál se jen belhala. Stejně se nechtěla vzdát bez boje, i když ji dohonili, obstoupili a pokřikem a máváním planoucích pochodní si dodávali odvahy.

První, kdo se k ní přiblížil, si odnesl šrám přes celou tvář. Sekla po něm dlouhými nehty a rozesmála se. Než odvážlivec stačil odvrávorat zpátky k širokému kruhu vesničanů, upadl na kolena. Ještě se chvíli plazil, ale jed pracoval dobře. Zůstal ležet na boku a s posledním škubnutím vypustil duši.

„Ještě někdo?“ syčela zuřivě. Slunce už začalo mizet za obzorem, ale ještě ji čekala dlouhá a černá noc. Možná jí pomůže. Možná se v temnotě ztratí a další ráno se bude tvářit, že se nic nestalo. Pokud přežije, nikdo si nebude na dnešní honičku pamatovat. Pokud nepřežije… nevěděla, co by se stalo. Vždycky utekla.

Kruh vesničanů kolem ní se začal stahovat. Pohodila hlavou a přizvedla si dlouhou sukni v očekávání dalšího běhu. Vyhlédla si jednu starší ženu a zašklebila se na ni. Věřila, že se žena lekne a couvne. V kruhu vznikne otvor, kterým proskočí a tentokrát už jí žádná myšlenka nezastaví. Jeskyně byly blízko. Tak blízko, že viděla proti tmavnoucí obloze obrys nízkých skal napůl skrytých v lese, kde podzemní prostory začínaly.

Žena necouvla. Čarodějka na ni vztekle prskla, ale ani to ženu nepřimělo ustoupit. Tak se soustředila na ženu, že si nevšimla pohybu za svými zády. Zahlédla stín, dopadající jí na hlavu, ale uhnout už nestačila. Před očima se jí roztančily barevné hvězdy, a pak vše pohltila noc.

 Vesnice jásala. Podařilo se jim dostihnout čarodějku, která je už dlouho soužila, a přemoci ji. Svázanou ji hodili na hromadu přineseného dřeva a ruce se jim trochu třásly, když se k hranici blížili se zapálenými pochodněmi. Oheň vzplál na několika místech, vysoko nad vsí se smyčky jeho kouře spojily do jednoho víru a noční vítr je rozfoukal do ztracena.

Trvalo skoro celou noc, než oheň dohořel a vesničané se mohli přesvědčit, že z čarodějky nezůstalo vůbec nic. Nechali popel na hromadě a unaveně se vlekli do svých domovů. Na oslavu nikdo neměl ani pomyšlení.

Před svítáním bylo místo s dohořelou hranicí prázdné. Do popela padala rosa. Noční vítr ustal a kraj se připravoval na příchod nového dne.

Slunce vykouklo prvním nesmělým paprskem, ten se dotkl popela a hromádka šedé hmoty se pohnula. Nejdřív sotva znatelně, pak víc, a než se slunce posunulo na obzor tak, že vypadalo jako obrácená zlatá miska, stála v popelu štíhlá nahá žena s dlouhými hnědými vlasy. Rozhlédla se kolem sebe a nakrčila čelo, jakoby si na něco nemohla vzpomenout.

Za blízkým plotem zaskřehotal kohout. Kokrhání to ještě nebylo, přesto sebou žena trhla, ohlédla se po prázdných oknech vesnice a rozběhla se do blízkého lesa. Tam byl její domov - malá chalupa plná sušících se bylin a záhadných sáčků s tajemným obsahem.

Sotva se stačila obléct, když přišli první prosebníci, aby si vyžádali koření a masti na své neduhy. Ať ji předešlého večera chytili či nechytili, stejně jako roky předtím zapomněli, že by se měli bát. Kouzlo působilo dál. Rychle je odbyla a sotva poslední z nich zmizel na cestě za vzdálenou zatáčkou, vydala se hlouběji do lesa. Dlouho se prodírala hustým podrostem, než došla na malou mýtinu se stromkem uprostřed. Stromek byl plný růžových a bílých květů, které voněly do daleka. Zůstala stát pod nízkou větví obsypanou květy a netrpělivě se rozhlédla.

„Pořád pospíchá,“ ozval se vedle ní mužský hlas. Než se po něm stačila podívat, přimáčkl ji ke kmeni stromku a přitiskl své rty na její v dlouhém vášnivém polibku. “A pořád stejně krásná,“ vydechl, když se jejich ústa konečně rozpojila.

Omámeně zamrkala, ale než se vzpamatovala, majitel hlasu a líbajících rtů byl pryč.

„A tak je to každý rok,“ povzdechla si pro sebe.

Cestou zpátky do chalupy poskakovala jako malá holčička a broukala si nějakou odrhovačku. Svět byl nádherný. Cítila se plná energie a síly. Už věděla, co se stane, když vesničanům neuteče - zrodí se znovu z popela ještě silnější než předtím. A polibek pod rozkvetlým stromem jí vrátí její mládí a krásu. Svět je nádherný.

Tanečnice

Světlo a tma

 Byla to docela velká kolonie, když přišla zkáza. Na celou obývanou oblast padla tma a s ní se objevilo zlo. Nemělo určitý tvar, ale kroutilo se všude, kam si lehl stín, a jakmile se někdo z osady ocitl v jeho dosahu, zmizel.

Než se usedlíci vzpamatovali, zbylo jich jen devět. Semkli se do těsného hloučku a proti temnotě se bránili rozsvícenými světýlky luceren. Tři svítili, aby se do světla mohli skrýt všichni, a pomalu se vydali pryč z toho hrozného místa. Světlo tří lampiček postupně sláblo. Nikdo si to neuvědomil, dokud se dvou krajních poutníků nezmocnila temnota a neodtáhla je do tvého černého chřtánu. Zbývající rychle nahradili skomírající světýlka za nová a silná a šli dál. Doufali, že udržují stejný směr a už brzy přijdou mimo temné území.

Cesta byla dlouhá a světýlka vydržela příliš krátkou dobu. Každý z bývalých osadníků měl jen jednu lampičku, a po jejím vyčerpání trvalo dlouhou dobu, než znovu doplnila energii.

Postupně ztratili sedmého i šestého, když se zatoulali od skupinky dál, než kam sahalo slábnoucí světlo.

Zbývajících pět se tisklo k sobě, ze dvou stran byli chráněni světlem a pomalu se posunovali vpřed. Lampičky slábly. Už nebyla žádná další, kterou by mohli rozsvítit.

Jedna z lampiček se rozblikala a zhasla. Další tři osadníci byli ztraceni.

Zbývající dva se co nejblíž u sebe rozběhli dál. Zdálo se jim, že už vidí náznak jasného světla.

Poslední světýlko skomíralo. Jeho záře slábla a slábla. Prchající se zastavili a vyděšeně se na něj zadívali. V tu chvíli lucernička zhasla.

Osadník stál s temnou lucernou a nebyl schopen pohybu, odevzdaně čekal na příchod tmy.

Ten druhý se zmohl na poslední skok tam, kde tušil krásné světlo. V nic už nedoufal, ale nechtěl se vzdát bez boje.

Skočil a… proletěl horizontem temnoty do prudkého jasu. Překvapeně se zastavil, pak se rychle přesunul ještě o kus dál, aby se k němu tma nemohla natáhnout. Po dlouhé době ve tmě si užíval blahodárný vliv světla. Rozevřel náruč, cítil, jak jím proniká jas, a tělo se mu nadouvá a bublá. Svět se zdál krásný. Bude si užívat světla a nebude trvat dlouho a nová kolonie se znovu zaplní obyvateli, kteří vzniknou z jeho těla. Všichni budou on, ten nejstatečnější a nejlepší. Ten, který přežil.

Jako na pokyn se nad jeho rostoucím se tělem objevila duha. Krásný zářící barevný pás se blížil přímo k němu. K zakladateli nového života.

Očekával nárůst energie a rychlé dělení. Na konci duhy se objevila černá kapka, bez zaváhání ho našla a dopadla na něj. Místo života přišla smrt.

 ……………………………………………………

 „Výborně, mladý muži!“ vykřikl profesor a posunul si na nose brýle s pokroucenými kovovými obroučkami. „Kdybyste si nevšiml toho úniku, měli bychom tady za pár vteřin celou novou kolonii této zhoubné bakterie.“ Poklepal studentovi na rameno a otočil se ke zbytku třídy: „Pamatujte si, že zničení každé jednotlivé bakterie je nezbytné. Jakmile zůstane jen jedna jediná, byla celá léčba zbytečná. Je třeba velká trpělivost a pozornost, protože i ve správném léčebném séru mohou některé dost silné bakterie přežít dost dlouho na to, aby se dostaly z jeho dosahu a znovu se začaly množit. Vytvoří si kolem sebe něco jako ochranné pole, a pak se mohou sérem pohybovat až k jeho okraji.“ Profesor si spokojeně zamnul ruce a kývl na pozorného studenta. „V dnešní hodině byla bakteriální nákaza zdárně vymýcena, příště si povíme něco o virech, které si umí hrát na schovávanou.“

Duha

Navigace

 „Až to bude možné, otočte se,“ zaznělo už po několikáté z malé krabičky na přístrojové desce auta. Vyplázl na ni jazyk a jel dál. Dostat se z jednoho konce velkoměsta na druhý nebylo za normálních podmínek obzvlášť složité, ale se všemi objížďkami a omezeními, kterými se přes léto mohla pyšnit snad každá ulice, se cesta stávala bludištěm s množstvím slepých míst a náhlých zátarasů.

„Na příští křižovatce se otočte do protisměru.“ Hlasu navigace se v neutrálním tónu objevil náznak frustrace, nebo to tak aspoň řidiči připadalo. Desetiminutová jízda se už protahovala k půl hodině a cíl byl zatím v nedohlednu.

Drobné zachrastění v krabičce se ztratilo v hluku motoru a sbíječky, která někde poblíž odkrajovala koláče rozpadajícího se asfaltu.

„Na další křižovatce zabočte vlevo,“ řekl spokojeně hlas.

Řidič se po navigaci podezřívavě podíval, ale udělal, co po něm chtěla. Jinam se stejně nedalo jet.

„Jeďte stále rovně,“ pokračovala krabička v nápovědě. „Na kruhovém objezdu zatočte vlevo -  čtvrtá odbočka… po sto metrech zabočte vpravo.“

Řidič se usmíval a přestal tak úzkostlivě sledovat ukazatele podél silnice. Zdálo se, že navigace stáhla nové aktualizace a bezpečně ho provádí městem.

„Jste v cíli cesty,“ pronesl hlas optimisticky. Řidič zaklel a pustil volant, protože vozidlo se samo přepnulo do automatického módu a zaparkovalo. Vyhlédl, aby se zorientoval, kam ho navigace vlastně dovedla, ale v okolí nic nepoznával. Pod zataženou oblohou se nejvýš tyčila malá zelená věžička uprostřed zahrady. Zaklepal prstem na navigaci a zkontroloval navolený cíl. Rozhodně neodpovídal místu, kde se nacházel.

„Tak ještě jednou,“ povzdechl si řidič a znovu nastartoval.

 .......................................................

„Jezdil jsem dokola od včerejšího odpoledne a ta navigace mě vždycky zavedla sem. Dokonce jsem ji vypnul, ale nedokázal jsem sám najít cestu pryč všemi těmi uzavírkami. Jak se odsud dostanu?!“ Řidič stál v hale domu uprostřed zahrady, nad kterým se tyčila zelená věžička. Malá recepce v rohu haly se zdála prázdná, dokud se zpoza jejího pultu nevynořila rachitická postava neurčitého pohlaví oblečená v kdysi bílém plášti. Když se narovnala, řidič odhadl, že to bude zdravotní sestra.

„Už je dávno po půlnoci, kam byste jezdil?“ řekla vlídně. „Můžete do rána zůstat tady, a pak vám někdo ze zaměstnanců ukáže cestu.“

„Děkuju,“ vydechl vděčně.

„Pojďte, prosím, za mnou.“ Sestra se narovnala a nasadila důležitý výraz, když před ním kráčela dlouhou chodbou ke schodišti na jejím konci.

..........................................

„Máme nového pacienta,“ zamnul si ruce doktor Chocholoušek.

„Ano,“ souhlasila sestra Nováková. „Přijel dnes po půlnoci. A kdo by se divil,“ pousmála se, jakoby řekla dobrý vtip.

„Kdepak ho máme?“ staral se doktor.

„Nechala jsem ho mezi ostatními, bude to tak pro něj lepší.“

„Výborně, hned se na ně podívám.“ Doktor vyšel z domu, přeběhl zahradu a naklonil se na parkovišti do okénka elegantního černého auta. Sestra ho pomaleji následovala.

„Kde je řidič?“ zeptal se polohlasem doktor.

Než sestra stačila odpovědět, ozval se z navigace hlas: „Otoč se! Tak se, sakra, konečně otoč, ty zmetku!“ Posledním slovům skoro nebylo rozumět, protože přešla do pisklavé fistule.

Doktor si už sestry nevšímal, takže neslyšel, jak mumlá, že řidič hned brzy ráno odešel pěšky. Tichým hlasem začal uklidňovat hysterickou navigaci. Sestra zmlkla a rozhlédla se po parkovišti u psychiatrické léčebny v Bohnicích už téměř zaplněném vozidly s navigacemi, které se zbláznily.

Auto

Tesaurus V

 Naše průzkumná loď se přiblížila k planetě Tesaurus V a podle očekávání jsme zjistili, že je obyvatelná. Převládaly na ní pastviny s širokými řekami. Oceán má planeta pouze jeden, zabírá zhruba třetinu povrchu, ale střídají se období, kdy zatopí pobřežní mělčiny a to pak jeho plocha obsáhne téměř polovinu planety.

Přistáli jsme u nízkého pohoří, které bylo obklopeno listnatým lesem, a začali se sběrem vzorků. Vzduch byl více než přijatelný, protože kromě o pár procent víc kyslíku byl stejný jako na Zemi.

Po prozkoumání blízkého okolí lodi jsme v terénních vozech vyrazili do vzdálenějších oblastí, aby byla zpráva co nejúplnější.

Mohu s radostí oznámit, že cílů naší mise bylo dosaženo a na Tesauru V by se velice dařilo jak pšenici, tak kukuřici.

……......................................

Co chcete, abych k tomu dodával? Je to přesně tak, jak tady náš kapitán popisuje. Velký zelený louky plný tý nejšťavnatější trávy, jakou sem kdy viděl. A že už sem něco viděl! Neuvěřitelný moře. A ty řeky, ty se skoro nedaj popsat. Něco tak lesklýho, tekutýho a na první pohled skoro živýho… co?

O živých organizmech? No, nějakej ten hmyz, samozřejmě, jinak by tý trávy nebylo tolik. Ta vám kvetla. A voněla… aha, tak dobře. Další organizmy – pavouci. Ty tam byli taky. Že je to hmyz? No a? Přece nejsem zatracenej zoolog.

Co sem? Mechanik, paničko, mechanik. Šťourám se v kdejakým potrubí, kdybyste měla zájem. Ne? Vaše škoda.

O čem? Inteligentní? Si děláte srandu.

Ne, žádná inteligence.

Hlasy? No, hlasy tam nějaký byly. Ne, nikdo nemluvil, jen kapitán.

Nebyl. Říkám, že nebyl kapitánův!

Tak dobře, omlouvám se, ty hlasy nebyly kapitánovy. Teda jeden jo, kapitán mluvil. Namlel toho až moc.

Dobře. Jasně. Rozumím. Tichý hlasy přímo v hlavě. Ne, nerozuměl sem jim, mluvily moc učeně. Jo, jasně, anglicky.

Krávy! Představte si to, krávy. (smích)

Ano, madam. Ty krávy nám mlely učenosti přímo do hlav. Telepe… pa… co?

No, co asi s kravama….?

Mluvit? Zbláznila ste se? Se žádným dobytkem já nediskutuju.

Dejte pokoj, jiná forma. Formu měly náhodou náramnou, ale nám stejně neutekly.

Jasně, že sme je nenechali odejít, to bysme byli za úplný blbce.

No, co bysme s nima dělali? Táborák sme si udělali. Stejně už byl večír. Dřeva v lese bylo dost, tak sme udělali pěknej fajrák.

Cože? Krávy? Jo, ty tam byly taky, i kdy nevím, jestli by se dalo říct, že kolem vohně.

Pásly v povzdálí? Ne. Nepásly se.

Další ráno sme letěli sem domů, aby vám mohl kapitán vysvětlit tu zprávu, co vám poslal. Jo, tu vo těch kravách.

Ale to vám povím, slečno, takovou hostinu sme neměli, co pamatuju. A že pamatuju hodně, to byste se divila. Hostina? No přece stejky. Celý hory stejků. Přece tam ty krávy nenecháme se jen tak volně potulovat. Aspoň nám přestaly hučet do hlav.

Všechno? Tak jo. A kdyby potrubí zlobilo, můj telefon máte, viďte, mladá paní?

Kráva Kráva

Co se skrývá pod kořeny stromů

 Viděl je v dálce. Obrovská zvířata, kterým z mlhy trčely kulaté hřbety. Cesta k nim mu trvala tři dny. Pak teprve zjistil, že to, co považoval za zvláštní tvory, jsou stromy. Jejich koruny občas zčeřené větrem z dáli vypadaly jako pomalu se pohybující gigantičtí tvorové.

Zdálo se mu to jako nekonečně dlouhá doba, ale konečně se dostal až lesu. Ani nezpomalil. Šel po suché trávě a najednou se mu kolem kotníků natáhla bledá chapadla. Zarazil se a napadlo ho zvednout hlavu. Nad ním se kývaly první větve stromů. Couvnul, větve mu nad hlavou vystřídala tmavošedá zatažená obloha a chapadla zmizela. Znovu vykročil a zaujatě sledoval, jak ho znovu svými chapadly obklopuje mlha pod stromy. Prošel do místa, kde mu sahala až nad hlavu. Zamrkal a natáhl před sebe ruce s přesvědčením, že dál půjde naslepo. Ještě dva kroky a z mlhy vyvstalo přízračné sloupoví s drsnou kůrou. Sice neviděl tak dobře jako na pláni cestou k lesu, ale bylo to dostatečné k pomalému bezpečnému pohybu mezi stromy.

Pod ním se převalovalo spadané listí. Pokrývalo zem do značné výšky. Aspoň tak mu to připadalo, když se jím prodíral dál a dál a doufal, že udržuje přibližně stejný směr. Orientace nebyla snadná a on se nechtěl ocitnout zpátky tam, kde do lesa vešel. Potřeboval se dostat co nejhlouběji. Právě tam měl být ukrytý tajný vstup.

Od chvíle, co o něm slyšel, nedokázal myslet na nic jiného. I cesta k němu měla své kouzlo: dlouhá pouť k největšímu lesu, k poslednímu lesu na povrchu této planety, a pak do jeho středu, kde se pod kořeny těch nejvyšších stromů má skrývat vchod do jiného světa.

Došel do lesa a teď v něm hledal dveře ke světu, o kterém se vyprávělo jen v superlativech – nejkrásnější, nejúžasnější… prostě svět všech nej.

Nechápal, proč se tam už dávno nevydali všichni. Místo toho se krčili v nízkých chalupách, na pláních porostlých jen travou a řídkými keři a chodili sbírat jedlé plody a lovit vypasené hlodavce. Cesta k poslednímu lesu byla těžká, ale ne nemožná. Přesto ho od ní odrazovali a doporučovali mu, aby nevěřil pohádkám.

Nebyla to pohádka. Les stál kolem něho a někde vysoko mu vánkem ve větvích našeptával, kde je jeho cíl. Poslouchal a řídil se radami lesa. Jednou se zastavil, aby si odpočinul, ale šepot zesílil do kvílivého lkaní tak pronikavého, že se raději rozběhl dál.

Ztratil pojem o čase. Nebyl rozdíl mezi dnem a nocí, mezi světlem a tmou. Mohl mezi stromy bloudit stejně tak hodinu jako rok.

Klopýtnutí a pád ho probral z otupění. Rozhlédl se a oči mu padly na kořeny vystupující z půdy v odvážných obloucích. Ty nejvyšší se klenuly výš, než byl vysoký. Překvapeně vydechl, když pochopil, že je u cíle. Ještě pořád se po pádu nezvedl. Seděl a rozhlížel se kolem sebe v tichém úžasu. Za celou dobu svého putování neřekl ani slovo a teď, když chtěl vyjádřit svůj obdiv tak dokonalému dílu, se mu hlas zasekl v hrdle a ven prošlo jen tlumené zasupění.

Jako v odpověď se země kolem něj zachvěla a na tváři ho pohladil tenký provázek kořene, který se právě prodral na povrch. Přejel po něm prsty a chtěl se postavit, ale kořen mu v tom zabránil. Přitiskl se k jeho kůži, jakoby se do ní chtěl zavrtat. Nebylo to příjemné. Chytil ho oběma rukama a snažil se ho odtrhnout. Kořínek nepovolil a přidaly se k němu další. Omotávaly mu tělo a táhly ho pod vysoké oblouky.

Pořád se vzpouzel, snažil se vysvobodit, než si uvědomil, že je to možná poslední zkouška. Poslední úsek, který by nedokázal projít sám, tak mu les nabízí pomoc. Přestal se bránit. Sotva jeho odpor ustal, kořínky se z jeho těla stáhly a nechaly ho ležet pod tím nejvyšším obloukem. Usmál se. Nový svět už na něho čekal. Vítal ho klesající smyčkou mohutného kořene se širokým otvorem, do kterého se tak akorát vejde. Tam začíná ten nejkrásnější svět. Pod kořeny stromů.

…………………………………………………………………….

 Les zašuměl nezávisle na větru. Dávno vyžilá půda mu nedokázala dodat potřebnou energii, ale jednou za čas se našel někdo, kdo poskytl svůj život, aby les mohl dál existovat.

Změtí propojených kořenů projel příval energie. Dokud jí bylo dost, les vyslal telepatický impulz. Pokud zasáhne přístupnou mysl, dovede dalšího člověka do posledního lesa na planetě opředeného bájemi o jiném světě.

Smrk

Projekce

 Přejela očima po obývacím pokoji a sama pro sebe si kývla. Pomalu prošla chodbou tam a nazpátek a nahlédla do každé ložnice i koupelny. Dveře manželovy pracovny nechala bez povšimnutí. Tam byl pro ostatní vstup zakázán. Skončila znovu v obýváku a prošla jím do částečně oddělené kuchyně.

Usmála se na malou televizní obrazovku. Při vaření si může pustit některý ze svých oblíbených seriálů. Přistavila židli pod nejvyšší skříň v kuchyni a zašátrala rukou až úplně vzadu na horní polici. Kdyby na její skrýš někdo z rodiny přišel, mohla by se rozloučit se všemi díly Startreku, Hvězdné brány, Svatyně, Akt X, Andromedy… Zkrátka se vším, co se jí podařilo nashromáždit a ukrýt.

Přejela rukou po tmavých nevýrazných deskách a namátkou vytáhla jeden stříbřitý disk. Bez prohlížení nápisů na něm ho vložila do přehrávače a zapnula televizi.

Čistila zeleninu, krájela maso, chystala salát a nakonec dala do trouby péct oblíbený koláč svých dětí.

Jedním okem stále sledovala příběh. Už několikátý. Když pohlédla na hodiny, aby určila dobu pečení koláče, trhla sebou. Rychle zastavila přehrávač a disk vrátila do obalu.

Balancovala na židli a zavírala horní skříňku. Hlas manžela se ozval nepříjemně blízko, ale stihla ji neslyšně zaklapnout a seskočit na zem. Přisouvala židli ke stolu, když nahlédl do kuchyně a zavětřil jako pes.

„Bude něco dobrého?“ zeptal se.

Ptal se tak vždycky. A pak si celou večeři četl noviny a stejně nevnímal, co má na talíři.

Seděli u pečlivě prostřeného stolu. Syn si vedle talíře položil časopis o hokeji. Když se vrátil z tréninku, jenom zahučel, že má hlad. Ani nepozdravil. Ale to nedělal už dlouho. Dcera se dívala nepřítomným pohledem před sebe, asi po stodvacáté žvýkala stejné sousto a nohou pod stolem houpala do nějakého moderního trhaného rytmu. Jako každý večer nikdo nemluvil.

Po půl hodině vstala a začala sklízet ze stolu. Synův pečlivě vytřený talíř, manželův s několika nechutnými zbytky a dceřin, na kterém zůstalo téměř vše, co si naložila.

Přinesla kávu a čaj a koláč. Syn se na něj vrhl, ostatní uždibovali.

Stála u dveří do jídelny a dívala se na tu idylku. Rodina u společné večeře. Ohlédla se po televizi a vzpomněla si na příběh, který předtím sledovala.

„Počítači!“ řekla najednou hodně nahlas. Zbytek rodiny k ní překvapeně zvedl hlavu. „Ukonči program!“ pokračovala a spokojeně sledovala, jak celý její dosavadní život mizí. Nepřekvapilo ji, že se začala rozplývat taky. Rozesmála se.

Holografická projekce zmizela. Ještě chvíli potom, co se vypnul poslední holoemitor, se prázdným prostorem ozýval radostný ženský smích.

 Televize

Jak funguje jaderná elektrárna?

 Tak vy si myslíte, že víte, jak funguje? Pche! To vás rychle vyvedu z omylu. Nevíte vůbec nic. Vlastně ano... každý se přece už na základní škole učí, jak vzniká elektřina. Ebonitovou tyč musíte třít liščím ohonem. To je základ, od kterého se všechno odvíjí.

Tak ještě jednou od začátku:

V naší společnosti je stále více zapotřebí elektrické energie. Nejvýrazněji se v její produkci zapojují atomové neboli jaderné elektrárny. Ale s politováním vám musím oznámit, že celý tento název je naprosto zavádějící.

Znovu se musím vrátit k tomu, jak vlastně elektřina vzniká.

Stovky pracovníků atomových elektráren se střídají v nepřetržitém provozu. Ať je zima nebo léto, přicházejí do velkých otevřených prostor, které se zvnějšku jeví jako obrovské komíny. Všude jsou v zemi zapuštěné ebonitové tyče a každý pracovník obdrží na začátku směny liščí ohon. Postaví se k předem určené tyči a tře, čímž vzniká elektřina. Tře ebonitovou tyč, až jiskry létají a z pracovníka se kouří. To je potom pára, kterou lidé neznalí označují jako produkt chladícího procesu. Není chladící. Naopak. Je zahřívací.

Příliš zahřáté ebonitové tyče musejí být potopeny do vody, aby vychladly. Tento postup prosákl do všeobecného povědomí obyvatelstva, které si nyní myslí, že celý proces probíhá naprosto scestným způsobem.

Stále opakuji: Nenechte se mýlit názvem. S atomem ani s jádry nemá výroba elektřiny nic společného. Jediné, čeho se většinou nedostává, je dostatek liščích ohonů.

Mám nápad!

STANLEY

„Stanley!“ hlas matky se naléhavě rozlehl domem.

Chlapec pootočil hlavu, aby viděl na dveře svého pokoje, a hned se zase vrátil k předcházející činnosti: pečlivému rozbalování velké krabice. Dostal ji včera v noci.  Otec se u něho zastavil, když přišel z práce, aby ho pohladil po vlasech a zaklepal nehtem na obřadně zabalený dárek. Ráno byl zase pryč.

Stanley odstranil poslední vrstvu obalu a odklopil víko. Oči mu zazářily nad tou krásou. S dokonalým modelem jednoduché galaxie mohl manipulovat podle potřeby. Sledoval ji jako celek a pak si vybral a přiblížil jednu sluneční soustavu. Prsty se mu rozběhly po přiloženém ovladači.

„Tak Stanley, kde jsi? Oběd už je na stole.“ Hlas zněl tentokrát mnohem blíž a také mnohem rozzlobeněji.

Chlapec se zamračil na dveře. Právě se mu podařilo zadat správnou sestavu příkazů. Ještě neměl hlad. Kdo by při takové zábavě myslel na jídlo?

„Stanley, nebudu to už opakovat.“ Tentokrát to znělo tiše a nebezpečně klidně. Byl čas poslechnout.

Naposledy se podíval do otevřené krabice. Podle jeho pokynů se ke třetí planetě sledované soustavy blížila velká kometa. Jestli planetu mine nebo se díky několika kolizím v pásu asteroidů střetnou, to už nezjistil. S povzdechem zaklapnul víko a vydal se po schodech dolů do jídelny.

Svítíčko sluní

Chlouba Eridantu

 Nekonečnou prázdnotou vesmíru se vznášela kosmická loď. Byla úplně nová a první svého druhu. Celá její posádka se přes noc stala hrdiny, když sjednocená vláda Eridantu oznámila, že určených padesát obyvatel poprvé v dějinách vstoupí za hranice sluneční soustavy. Prošli přísným výcvikem, který trval několik cyklů, a teď se tedy s lodí konečně odpoutali od základny, obíhající mateřskou planetu. Šťastně absolvovali první ze skoků v nekonečném prostoru.

Všichni členové posádky lodi stáli u obrovských oken, a sledovali úžasnou podívanou, kterou jim vesmír přichystal pro jejich první let.

„Nádhera,“ vydechl kapitán a naklonil se blíž k obrazovce.

Vysokou rychlostí se k nim blížila zeď složená ze všech barev spektra.

„Za okamžik jsme uvnitř,“ hlásil vědecký důstojník ze svého stanoviště.

Zeď se dotkla lodě. Ozvalo se sotva slyšitelné lupnutí a Chlouba Eridantu zmizela ve spršce mýdlové vody společně s celým známým vesmírem.

 ...............................................................

„To byla ale veliká bublina, ta se ti povedla.“ Maminka pohladila děvčátko po vlasech.

„Hmmm,“ řekla holčička. „Ale praskla moc brzy. Udělám další,“ rozhodla se. „Snad vydrží déle.“

Vzhůru do oblak a ještě dál!

Způsob dopravy
Zboží zasílám po připsání platby na účet poštou doporučeně v bublinkové obálce. V případě domluvy i přes Zásilkovnu.
Komentáře
Pro přístup k této funkci se prosím přihlaste nebo se nejprve zaregistrujte.
Fler Boxy
Fler kluby
Uživatel nevlastní žádný Fler klub.
Fotogalerie
Žádná fotografie ve Fler fotogalerii.
Zboží

Další zboží od andoriel

Oznámit porušení pravidel tímto uživatelem.
Menu
--