Locomotif

Jak to všechno začalo? A jak to všechno skončí?

Na první otázku odpověď znám, na tu druhou si budeme muset všichni počkat.

Jmenuju se Ivana a jsem teta.

Abych mohla být řádnou milující tetou je k tomu potřeba i synovec. Říkejme mu třeba Milan.

Musíme ale pár let zpátky. Do doby, kdy malému Milanovi jsou tři a mně dvacet. Lezeme na násep u nás v lese na hlavním tahu z Prahy na Kolín a vyhlížíme vlaky. Den co den, měsíc co měsíc. Nejlepší atrakce v okolí mimo houbařské sezony na konci léta.

Pak se dlouho nic nedělo. On vláčkařil dál a já se vydala za hranice. Více času než na kolejích jsem trávila v letadle a na letištích. Nikdy mi vlaky nic neříkaly. Na střední jsem denně dojížděla panťákem do školy a nikdy jsem na tom nic úžasnýho neviděla. Pak jsem šla cestovat, objela svět. Projela dvakrát Shinkansenem Japonsko a celou cestu vždy prospala. Když jsem vyrazila ve Švýcarsku v Glacier expressu objevovat Alpy, tak mě tenkrát asi více zajímalo, co se bude podávat k jídlu, než to, v čem sedím.

Čas šel dál a zestárli jsme oba. On má dodnes ve svém pokoji na stěnách vlaky, studuje střední dopravní školu a o víkendu brigádničí na stavidle. A já? Sedím opět doma na své rodné hroudě a na ten stejný násep v lese chodím se svou tříletou dcerou.

Když měl můj synovec osmnácté narozeniny, chtěla jsem mu věnovat něco s vlakem. Cokoliv, prostě něco nádražáckýho. Ale ať jsem hledala, kde se dalo, nic co jsem si představovala jsem nenašla.

A tak jsem začala hledat, načítat, pozorovat, vyzvídat, zjišťovat a správně - propadla jsem tomu.

Jestli dneska něco obdivuji, tak jsou to stará nostalgická nádraží, party lidí, kteří se dokáží scházet o víkendu a třeba pokládají nové koleje, aby dali opět do provozu dávno zaniklou trať. Různé malé spolky, které se dokáží poprat s byrokracií a navrací dech starým strojům. Všem mistrům, kteří umí své řemeslo a tímto způsobem ho předávají dále. Dokážu dlouhý čas koukat na staré černobílé snímky, kdy se čas zastavil v době páry. Dokonce, když nyní vystoupím z vlaku, tak zvednu hlavu a nenápadně se podívám, kdo že mě to celou cestu vezl. Dřív by mě to nikdy nenapadlo. Vlak přeci přijel a odjel sám.

Tak jsem si řekla, že to zkusím...

Jenomže neumím kreslit a výtvarně jsem nepolíbená. Začala jsem hledat podruhý.

Měla jsem představu, co asi tak chci a jak by to mělo vypadat. Ale chyběl mi člověk, který nejezdí autem ale vlakem. Člověk, který trávil své dětství na hlavním tahu z Prahy na Ústí a dokázal tvrdě spát v domě pět metrů od kolejí a to dokáže i nyní. Člověk, kterému když jsem popsala svůj záměr, tak chvíli na mě koukal a pak pronesl památnou větu: ,,Je mi to jasný - musí z toho kapat volej´´. Kdo jiný by měl ztvárňovat moje představy než člověk, který na studiích vysoké školy v Ústí nad Labem chodil přes náměstí kolem velkého staveniště a už se na to nemohl déle dívat, tak navrhl Ústecké metro a dokonalý banner zavěsil na hrazení. Prý koukejte večer na zprávy. Dámy a pánové, to je on - Ondráš - grafický otec značky Locomotif.