Vánoční přání

Holčička Karolínka miluje sníh a sáňkování. Vánoce jsou přede dveřmi, ale pořád nesněží. Může souviset loňská lež s letošním sněhem? Dá se s tím něco dělat? Kromě Vánoc se ještě blíží první vystoupení v hudební škole a je zapotřebí vyrobit vánoční dárky rodičům.

Karolínka dostala adventní kalendář

Venku byla zima. Foukal studený vítr, brzy se stmívalo a ráno jako by sluníčko ani nevycházelo. Jen se tak nějak neochotně udělalo světlo. Na stromech už nezbylo žádné listí. Válelo se po zemi, míchalo se s prachem, s odhozenými papírky a jiným smetím a dělalo na ulicích nepořádek. Po šedém nebi se honily cáry ještě šedivějších mraků. Vypadaly tak beznadějně a smutně, že špinavé zaprášené ulice vypadaly ještě špinavější a zaprášenější. Mraky se líně posunovaly po nebi, jako by se ani jim do ničeho nechtělo. Jen jeden mráček vypadal trochu čileji než ostatní. Jako by druhé mráčky pošťuchoval. Jenomže se mu moc nedařilo je rozhýbat. Asi to chtělo silnější vítr.

Dole na zemi zatím holčička Karolínka otevřela první okénko adventního kalendáře. Dostala ho jako každý rok přesně poslední listopadový den, aby hned od prvního prosince mohla začít otevírat okénka. Tentokrát se jí adventní kalendář mimořádně líbil. Na čelní straně se skvěl obrázek mohutného hradu s mnoha věžičkami, obehnaný cimbuřím na vysokém strmém kopci. Obklopovala jej krajina s hustým lesem. Všechno to bylo zasypáno běloučkým třpytivým sněhem. Karolínka seděla u svého psacího stolečku, a místo aby psala domácí úkol, hleděla na svůj adventní kalendář. S otevřenýma očima snila.

Představovala si, že je krásnou vznešenou princeznou, která bydlí v tom hradu s věžičkami. Nosí dlouhé růžové šaty a malou zlatou korunku na hlavě. Snídá čokoládu z malého zlaceného šálku a k ní vanilkové rohlíčky. Kterépak asi okno vede do její komnaty? Kudy se vychází z hradu, když se chce jít jen na malou procházku? A mají někde na hradě schovanou za cimbuřím i malou zahrádku? Tak se zabrala do svého snění, že se až lekla, když se najednou otevřely dveře pokojíčku a vstoupila maminka. Měla na sobě pruhovanou zástěru a voněla vanilkou. V kuchyni právě pekla vánoční cukroví a nesla Karolínce na ochutnání pár vanilkových rohlíčků. Položila jí na stůl malý talířek se zlaceným krajem. Byl to ten poslední, co zbyl ze slavnostní kávové soupravy po babičce. Vypadal tak vznešeně, že by jej mohla klidně dostávat na stůl i nějaká princezna. Maminka ji pohladila po hlavě, dala jí pusu za ouško a řekla: ,,Ochutnej, jak se letos povedly." Karolínka měla dojem, že je skutečnou princeznou, i když nemá na hlavě korunku ani nenosí dlouhé růžové šaty, ale má na sobě jen domácí tričko a tepláky. Mlsala rohlíčky, upírala svůj pohled na obrázek hradu a snila dál.