Svůj první pokusný blog jsem  vložila v den svých 40. narozenin.... minul rok, druhý a bum, najednou je mi 43. Další rok za mnou, další hromada zážitků, legrací, úspěchů, katastrof, trapasů, malérů a vůbec všeho, co život chystá, abychom se nááááhodou nenudili. Někdy si až říkám, že pár měsíců nudy by neškodilo. 

Něco se nezměnilo. Zubař shledal minulý týden můj parodont v pořádku a ta schovaná osmička vlevo dole se tváří netečně, tak ji zatím stále ještě řešit nemusíme. Sklenku na chrup vedle lože stále potřebovat nebudu. 

Můj vztah k pavoukům je stále negativní, pořád se mi ty potvory nechtějí líbit. Proč nemůže všechen hmyz vypadat jako motýlek nebo beruška?

Náš sklep je stále v "zabydleném"stavu. Chtělo by to kontejner, měsíc volna a nikoho kdo říká: "To se ještě může hodit...". Na druhou stranu - nedávno jsem musela narychlo vybudovat plot proti sousedovic psovi. Za pomoci tkaniček od bot, role molitanu, šňůry na prádlo a kusu pletiva "na pak". Své dílo nazývám Apollo 13. Tam taky sestavovali nástavec k filtru z toho, co modul dal. Jim to fungovalo. Naše pletivo ten pes prokousal.

Loni jsem poměrně úspěšně (zezačáku) nastoupila na hubnoucí cestu "zhubni o jednoho vyžraného chrta". Pravda, do června se mi podařilo shodit jednu chrtí hlavu, přední běhy, část těla a ocas. V červnu začala úmorná vedra, která moje běžecko-pochodové aktivity poslala do útlumu, v červenci nastoupila dovolená, která znamená, že 12 dní v roce nemusím 3x - 5x denně někomu servírovat pokrmy a pro změnu je někdo servíruje mně. A během těchto 12 dnů nemíním urazit hotelového kuchaře tím, že se budu nějak omezovat a prostě si užívám každé sousto, každou porci, všechno ochutnám a vracím jen prázdné talíře s peckami od oliv a kostmi, byla-li kost součástí pokrmu. A tak se během dovolené do mých tukových zásob vrátila chrtí hlava a ocas, a do konce roku přibyl zpět celý chrt. To víte, předvánoční výroba, vánoční šílenství a povánoční vyčerpání si vybraly svou daň. 

A se začátkem jara začala opět moje hubnoucí cesta nanovo. Kamarádka matka s hrůzou shledala, že ručička na její váze překročila 60 kilo. Když pravila, že má špek a začíná chodit do posilovny, upřímně jsem se zachechtala. Její špíček připomíná decentní drobné tukové krytí u lahodné parmské šunky. Rozhodla jsem se ji v jejím úsilí doprovázet, jen ať vidí, jak vypadá pořádně prorostlý kus téměř metrákového bůčku v akci. Pak si bude ten drobný kousek tučíčku hýčkat jako malou vzácnost. Naproti škole je poměrně nová posilovna, dovedly jsme tedy děti do vzdělávacího ústavu, přešly silnici a zamířily mezi budovatele svalové hmoty. 

Ono centrum je rozdělené na několik částí, zaplaťpánbůh. Došla jsem k běžeckému pásu, dál už ne, nejsem sebevrah. Odkudsi zezadu bylo slyšet rachocení činek a zvuky jelenů v říji.  Nastoupily jsme s kamarádkou na pásy, a spustily rychlost. Když jsem si trochu zvykla na tempo, začala jsem se znuděně rozhlížet kolem  sebe. Chvíli z okna, chvíli na obrazovky s "motivačními" motivy. Asi nejsem zrovna posilovnový materiál, protože mě motivy na obrazovkách rozhodně k ničemu nemotivovaly, efekt byl spíše opačný. Motivační video pro muže obsahovalo snímky chlapíků s vizáží věnce buřtů, kteří vlní všemi svaly, na mohutných prsních svalech zvedají činky, různě pózuji a jedí vaječné bílky. Chvíli zvedají kde co a pak ukážou svaly. Nuda nuda nuda. Jo, kdyby takhle některý začal recitovat poezii ve starořeckých hexametrech, to bych se na ně dívala hned jinak. 

Motivační video pro ženy je ještě větší otrava. Zatímco svalovci jsou filmovaní buď v tělocvičně nebo u vajíček, nebo konzumují nějaký vlastnoručně vyrobený  humusík na autobusové zastávce, motivační slečna mi pije krefff. Na zpomalených záběrech (aby to někoho extra naštvalo) je mladá kráska v titěrných plavečkách, naschvál dvoudílných. Slečna zjevně ráno sezobne plátek okurky, pak se na 6 hodin zavře do posilovny, pak zbaští půlku jablka a lžičku jogurtu, jde uběhnout 10 km, aby to večer završila douškem vzduchu k večeři. Mezitím se pozvolna pohybuje na exotické pláži, stojí po kolena ve vodě  a nechává se decentně ošplíchávat mořskou vodou, rozvaluje se na jachtě či korzuje na nábřeží. A kamera jí furt schválně míří převážně na zadek, a když už ne na zadek, tak na ksichtík, který je ohavně spokojený a šťastný. A nebo na hruď nepoznamenanou gravitací.  Chtěla bych tu slečnu vidět po pár letech rodinného zápřahu. Tohle video mě motivuje jen k tomu, abych se pokusila sestřelit obrazovku svým nerozbitným tlačítkovým pravěkým mobilním telefonem kalibrovaným na pád ze čtvrtého patra, přejetí bagrem a život s malými dětmi. Myslím, že bych tímto telefonem mohla i hravě omráčit nezbedu, který se prý po naší obci (a přilehlém okolí) pohybuje na modrém bicyklu a ukazuje sval, který se ve slušné společnosti běžně neukazuje.

Pokud jde o tvůrčí život, ten zaznamenal též výrazný obrat. Po mnohla letech sem se vrátila ke štětcům a barvičkám a jedna zakázka nakonec spustila můj první obří projekt Ptáčci, který mi zabral většinu roku. V rámci dalších projektů pro děti jsem vyzkoušela hromadu nových technik a nápadů, které mnohdy vyústily do slepých uliček, nicméně se nevzdávám a připravuji další sady pro svůj nový profil Minihrátky. 

V tomto roce se mi podařilo objevit další způsoby, jak minijídlo vyrábět ještě věrnější a dokonalejší.

Kromě minijídla jsem vyráběla i hromadu jiných zajímavých věcí - část těla pro Kena, kterou výrobce hraček běžně nevyrábí (i s majitelkami panenek může být švanda), domácí zabijačku, zkouším vyrobit Jupiter a Saturn - zatím bez úspěchu, dělám na jedné exotické zakázce. 

Dokoupila jsem si hromadu nářadí a chvilinku si užívala i výrobu pár věciček nikoliv sériově, ale jen po  jednom kusu......a najednou jsem zjistila, že mi něco chybí.

Tak dlouho jsem se snažila jsem se zdokonalovat ve fimování, ale dostala jsem se pomalu do fáze, ve které se cítím trochu nepohodlně - už nemám prostor pro vyrábění jídel, která by bavila mě, mám frontu  zakázek a stále se mi nepodařilo doplnit zásoby zboží  po Vánocích. V době, kdy už mám volno a mohu začít pracovat, což je po deváté večerní, začínám cítit únavu a modelovat vydržím už jen hodinu, maximálně hodinu a půl. Že by mi už nějaká ta léta dýchala za krk?   Mám obrovskou chuť vyrobit si pro radost třeba supervěrnou bublaninu do posledního drobečku  nebo nějaký složitý dort, jenom jeden propracovaný kus, ale aby to byla totální bomba - ale vím, že bych spíš měla doplnit 20 kusů svíčkové, 20 vývarů, 15 dortů a 40 koláčků..... myslím, že se blížím určité formě  tvůrčího vyhoření a celý koncept Minijídla budu muset trošičku přehodnotit, protože se mi to už trochu vymyká z rukou. Bude třeba se nějak trochu posunout.

Co říct závěrem? Svět je čím dál tím víc ulítlejší, počasí nepředvídatelné, chování lidské společnosti v mnohém nepochopitelné. Co bude za rok? Kdo ví. Co vím už jistě, že ty dva vyžrané chrty co mám navíc ze své váhy v příštích letech neshodím, ale budu to každé jaro zkoušet. Že mi bude pořád chutnat. A že si budu dělat srandu úplně ze všeho, protože jinak bych z celosvětového dění asi brzy přišla o rozum. A budu si dál hýčkat svůj miniaturní mikrosvět, který mají všichni velcí lidé (velcí všemi směry) tak rádi.