Tak nám dnes začíná další pravidelný narozeninový blog, tentokrát k 45. narozeninám. Jsem na přelomu, kdy se šnečím tempem posunuji od čtyřicítky směrem k padesátce. A  jak tak vidím, moje spisovatelská aktivita v letošním roce nebyla zrovna plodná. Ostatně jako tvůrčí. Hmostnost tří chrtů je na mě stále přilepena navíc k mé normální váze (plus mínus ocásek a přední běhy), ploužím se do přechodu a začínám se svrašťovat a usychat. Ještě pár let a nechám si na hlavě natočit květák, zalezu do vikslajvantové zástěrky a zařadím se do skupiny místních Kelišek. Už nás vidím, jak pelášíme přes náves, respirátory na tlamičkách, abychom prodiskutovaly geograficko - sociálně - politické vztahy. 

Loni v březnu byl pro nás Covid novinkou, svým způsobem taková první sonda, jak jsme schopni fungovat v nenadálých silně omezujících podmínkách. Před rokem jsem ještě byla schopná nějakého humoru a nadhledu. Teď už ne. 

Nejhorší neplecha co nás semlela je online výuka. Mladší holčička má štěstí, je druháček, a tak na online výuce nestrávila zatím tolik času, ale starší holčička, před kterou se otevřela puberta se všemi průvodními jevy, ta to odnesla zle. Kromě toho, že v tomto období věku jsou pro děti rodiče všeobecně debilové, kteří jsou totálně out, teď jsou to navíc ještě stálebuzerující "bachaři". Představte si těžkého alkoholika s permanentní neskonalou touhou si loknout a uvést se do stavu blaženosti. A představte si lékaře, který mu položí láhev na stůl, řekne "koukej na tu láhev" a odejde z místnosti. Co myslíte, zůstane láhev nedotčená? Dokáže ten nebohý závislák potlačit svoji touhu? Mnohý dospělý to nedokáže. 

Položte před dítě počítač, zajistěte mu připojení a klid a opusťte místnost. Děti k výuce potřebují Google Classroom, mají třídní účet a proto nelze zablokovat přístup k Youtube, kde jsou neskutečně zábavnější lidé než jsou učitelé. Mozeček teenagera rozhodně osloví více hláška typu: "Vole, kámo, křoví,  hele ty vole, tam je fakt něco v křoví, kámo", než: "A co myslíte děti, jaký měly důsledek peloponéské války?" Udržet 45 minut pozornosti je pro ně nadlidský úkol, zvlášť po téměř roce. Jednu chvíli můj technologický manžel propojil jeden ze svých monitorů s dceřiným monitorem a viděl, že kromě online výuky na monitoru i panáčkuje a povykuje tvor, kterému se dnes říká jútúber. Na dálku jí ho sestřelil (pro starší ročníky - vypnul, jútúber stále žije), nicméně tím zahájil válku. Bohužel válku nemohl vést do úspěšného konce, protože sám musí pracovat a válečnou mašinerii financovat. Převzala jsem tedy funkci nejvyššího generalissimuse. Trávím svá dopoledne na online výuce v dceřině pokoji a dohlížím, aby dávala pozor. Z čehož dítko pochopitelně není nadšené a tak je u nás setrvalý válečný stav. My jsme totiž TAK STRAŠNĚ ZLÍ. Neustále smlouváme o každou minutu na obrazovkových zařízeních, musíme je fyzicky zabavovat a schovávat, protože ta touha po obrazovce je tak sžíravá, že zničila všechny jiné schopnosti, které před online výukou dcera měla. Máme doma kvanta knih, barviček, modelovacích hmot, různých kreativních papírů, plsti na plstění, vyšívání....... Ale je to všechno pro kočku. Když už zabavíme všechny obrazovky, stejně aspoň čučí do hodinek nebo do fotoaparátu, protože je tam aspoň pidiobrazovčička. A když zabavíme i to, nebohá postava teenagerova se plouží po domě s tím, že se strašně nudí... ale žádný z našich návrhů není tak zábavný, jako "vole, kámo křoví...." O domácích pracích nemluvě, na tomto poli vznikla další forma bojové fronty. 

Co jsem se všechno na online hodinách naučila? Kromě, že jsem na prahu pětačtyřicítky zjistila, že existuje něco jako přívlastek shodný a neshodný a v Mezopotámii vládnul týpek jménem Tiglaspilesar a zemské barycentrum je 1700 km pod povrchem Země, tak navíc vidím, že problém s pozorností nemá jen moje dítko. Učitel si může připravit bezva hodinu, ale požadovanou pozornost prostě získat nemůže, protože se každou chvíli potýká s neustálými omluvami "já se moc omlouvám, teď mě to vyhodilo..." "já se moc omlouvám, Budulínek mi píše, že se nemůže připojit.... ", "omlouvám se, ale musím si restartovat stroj", "já se omlouvám, mě se to hrozně seká, můžete to zopakovat?", "haló, haló, slyšítě mě?". To je ta pozitivnější verze. Jsou i děti, které se připojí, vypnou kameru..."já se moc omlouvám, když zapnu kameru, tak vás neslyším, strašně se mi to seká......", vypnou mikrofon a vypaří se. Učitel se snaží: "Smolíčku, strana 55 cvičení 3, řekni mi výsledek....Smolíčku, zapni si mikrofon.... Smolíčku, slyšíme se?". Smolíček pravděpodobně někde paří "fortnajt" nebo "majnkraftí" (ať už je to cokoliv) a neozývá se. 

Hned jak skončí výuka, musím vykouzlit během okamžiku oběd, protože mají všichni "strašnej hlad". Ten v podstatě trvá celý den, protože požírání různých věcí je vedle hrátek s počítačem nejzábavnější věc. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře. Neustálé vaření, úklid,  zásobování, úklid, prádlo, úklid. Motivace dětí k pomoci v domácnosti - to je přímo další kapitola. Dlouhé přemlouvání, vydírání, vyhrožování, slibování.... Ještě odpoledne zbývá domácí příprava úkolů - opět pod mým bedlivým dozorem, s mnoha nářky, výhrůžkami, hořekováním, proklínáním a často s pomocí mých deseti prstů míhajících se po klávesnici, aby to bylo rychleji za námi. Je to nevýchovné, ale na druhou stranu - buď budu nevýchovná nebo spáchám trestný čin.  Některé děti jsou prostě "strukturované" a jsou schopné se donutit pravidelně proklikávat všemi lekcemi v počítači, kontrolovat maily,  vypisovat si úkoly a cvičení a sestavovat si učební plán na každý týden. Některé trpí touhou se sami zdokonalovat, učit se psát všemi deseti, prozkoumávat taje Wordu a Excelu. Moje starší dítě bude strukturované až zjevně za pár let, jestli někdy vůbec. Naštěstí to mladší to má zase tak nějak vrozené, tam jsem školu úplně vypustila a nechávám to na její a boží vůli, protože už fakt nemám žádnou kapacitu  školně zastřešovat ještě dítě č. 2. Tu a tam pohovořím s její paní učitelkou, zda je všechno v pořádku a jsem ráda, že je. Mladší si hlídá úkoly, pokud potřebuje něco vytisknout, nahlásí mi to a všechno si řeší sama. Kéž by jí to vydrželo. 

Ale zase aby to nebylo takové jednoduché, zatímco starší dcera je spíš introvertnější a společnost moc nevyhledává,  je nejraději ve společnosti obrazovky a neustále se snaží prolomit kódy, hesla a zlomit limity, které jí můj technologicky zdatný choť na zařízeních nastavil, mladší zase potřebuje být neustále s někým a mluvit a mluvit a mluvit, a donekonečna si hrát. Pořád žebrá, ať k nám někdo přijde na návštěvu, ať si s ní hraje... Zvládnu s ní jen nějaké karty, pexeso nebo deskové hry, ale neumím mluvit jako zvířátka, hrát si na mimino a dělat že jsem drak. V tom návalu domácích prací na to opravdu nemám. Večer se malé dítko bojí fialové příšery, tak máme spolu čtecí kroužek a musí být na mě přilepena než usne, což je mezi půl desátou a desátou, kdy začíná mé osobní volno. Zalezu ke stolku a zkouším tvořit. Často ani to ne, protože  už prostě nemám sílu. V jedenáct  v noci stejně dítko č. 2 přiběhne do obýváku, protože "fialová příšera", zalehne na gauč a usne. 

Trvá to už rok. Jaký byl život před tím? Jednou za 3 měsíce jsem jezdila s kamarádkou na sushi, jednou za měsíc jsme navečer šly s matkama do hospody na jedno... nebo dvě, sotva tři..., s dětmi jsme jednou týdně vyrazily do cukrárny a na tour-de-hřiště, když bylo hezky tak i na zmrzlinu a vůbec tu tam a tu onam. A bez zakrytého obličeje a s průchodnými dýchacími cestami. Drbaly jsme s ženskýma na ulici cestou z nákupu, navštěvovaly jsme se navzájem s dětmi, které se spolu zabavily tvořením a hraním a my si mohly pokecat. Dopoledne  byly  děti ve škole, nemusely civět do obrazovky a odpoledne už jsem je docela ráda viděla, když přišly ze školy domů. Nemusela jsem řešit složité vaření, muž je naštěstí na rozdíl od dětí všežravec. Dopoledne jsem si v klidu vyřídila domácí práce a normální práci. Teď  je to pryč. 

Pořád si říkám, že stále může být hůř. Naši rodiče jsou zdraví,  schopní se o sebe postarat, akorát čekají na vakcínu jako na smilování. Není válka, pořád jde elektřina, teče pitná voda,  pořád můžu objednávat nákupy online, abych omezila návštěvy supermarketu, pořád ještě můžu chodit ven a omezuje mě jen rouška a ne ostřelovač. Nemusím při zvuku sirény prchat do sklepa jako to musela dělat moje babička a nemusím vařit polévku z chleba a vyhrabávat jedlé kořínky. Jsme stále zdraví a bezcovidoví.  Manžel má naštěstí stále práci, já jsem tu svou na chvilku pohřbila, ale zvládáme to. Zažili jsme spolu již mnohé a tohle přežijeme taky. Jak pravil jistý zaoblený politický klasik: "Dámy a pánové, kdo z vás to má?"

Nicméně, je tu přece očkování. Nejdřív jsem se na očkování moc netvářila - to víte,  píchnout do sebe něco ušité horkou jehlou, kde se neví, co to udělá za dva, tři čtyři roky. Teď bych si nechala píchnout klidně i Sputnik nebo tu čínskou čalamádu, jen aby se vrátily staré časy. Ale i na to si budu zjevně muset ještě nejmíň dva roky počkat, jak to tak vypadá podle dostupnosti vakcín. Doufám, že se 46. narozenin dočkám ve zdraví tělesném i duševním, a můj příští narozeninový blog bude veselejší a bujnější nežli tento.