Nebudu vám nic nalhávat, Vánoce a vše, co jim předchází, jsou pro mě už léta obdobím hrůzy, i když v mém věku by mi přece mohly být úplně ukradené! Desítky let žiju sama, vnoučata nemám, nákupy a povinnou radost z hromadění věcí jsem s rodinou a přáteli úspěšně zrušila, předvánoční prodeje dávno nevyžadují někdejší každodenní nasazení hluboko přes půlnoc, nepeču, nevařím… Tak co sakra řeším?

 

Rozhodla jsem se tyto pocity prozkoumat hlouběji, což je ostatně dobré u všeho, co v člověku spouští intenzivní negaci. K pitvání mého vztahu k období nazývanému z nějaké atavistické nostalgie „svátky klidu a míru“ hodně přispěla poetická knížečka Ivety Clarke „Narozená v C Dur“. Z ní na mě dýchla nefalšovaná radost a bezstarostnost dětství, která mě přiměla zašátrat ve vzpomínkách. Na rozdíl od většiny lidí bohužel trpím tzv. „negativní retrospektivou“ – přesně vyjmenuju každý výprask, díru na kalhotách, trapas i zklamání, ale moje pozitivní vzpomínky už takovou životnost nemají. Zřejmě to souvisí i s rodovou negativní predikcí budoucnosti lidově zvanou malování čertů na zeď.

 

Můj vztah k Vánocům dostal první těžký úder asi ve druhé třídě. Tehdy jsem se v prosinci málem porvala se spolužákem chechtajícím se, jak jsem blbá, když ještě věřím na Ježíška. Za smíchu zbytku třídy jsem na něj ječela, že moji rodiče přece nelžou a Ježíšek zkrátka je a je a je! Rodičové se pak se mnou zavřeli v obýváku a přiznali, že samozřejmě lžou, protože „Venoušek je ještě malej a měl by na Ježíška věřit“. A protože já už jsem velká, tak to přece nezkazím. Cloumala se mnou směs pocitů – poprvé jsem naplno zažila, co to je být za debila, a nějak jsem nepochopila, proč se teda taková hovadina o Ježíškovi vykládá, když to není pravda, a já za sebemenší lež dostávám na holou. Ale pocítila jsem i hrdost, že už jsem velká a že tohle skandální odhalení hloupoučkého bratříčka teprve čeká. Každopádně zmizela část kouzla. Jakoby někdo povalil stromeček a rozšlapal ozdoby.

 

Další prudký úder přišel v kolem 16. roku věku, kdy většina spolužaček držela Barrandovskou dietu a v prosinci jsme místo rolniček slyšely jen zlověstné cvakání osobní váhy, na níž jsem se zakláněla co nejvíc vzad (ukazovala pak míň, ale i tak se vždy ustálila na číslech atakujících vypasenou osmičku). Z vánočních andělíčků jsme vnímaly jen odporně obézní prdelky a vidina Vánoc se proměnila v horu sádla. Naším prorokem se stala spolužačka Vladěna schopná držet přes vánoční prázdniny Atkinsonovu bezglycidovou dietu a neochutnat ani jeden vanilkový rohlíček.

 

Dost se mnou zamávalo závěrečné rozvodové stání konané 18. 12., ale v roli matky samoživitelky jsem makala jako letka Santa Clausů. Když už všechno stojí za prd, tak Vánoce prostě budou v plném lesku, kdyby čert na koze jel! Patnáct druhů miniaturního cukroví v krabičkách pro všechny blízké, hory dárků, smýčení i toho nejzapadlejšího koutu, vánočka, tažený štrúdl, vlastnoručně vyrobené novoročenky posílané asi na 80 adres. A v mezičase do noci malování obrázků, protože kdo zažil prodeje na povolení národního výboru na přelomu osmdesátých a devadesátých let, má podobné vzpomínky jako první zlatokopové v kanadském Yukonu o zhruba 100 let dříve. Plus umanutá výroba perníkové chaloupky, která každoročně připomínala spíš procítěné umělecké dílo zobrazující hrůzy tehdejší války v Jugoslávii. Dcera dodnes vzpomíná na můj nepublikovatelný řev, když se mi dílo již potřetí složilo pod rukama. Ale vonělo krásně. Vše korunované pečlivou výzdobou a uštvanými mdlobami po stromečkem.

 

K tomu jsem začátkem devadesátek přidala práci na lince důvěry. Jakmile na supermarketech zavlály vánoční ozdoby a do regálů nastoupily jednotky čokoládových Mikulášů (bývalo to už začátkem října, než marketéři přišli na spásné intermezzo halloweenských dýní), na lince vyhřezlo to nejtemnější mezilidské peklo – samota, smutek, hádky, rodinné tragédie, nevěry, deprese, zklamaná očekávání... Pod stromeček jsem doplula kontaminovaná jako kapr žijící v rybníku plném těžkých kovů.

 

Definitivním úderem do vánoční pevnosti byl můj přestup ze služby trpícím do médií. K tomu jsem se odhodlala zejména proto, že jsem po teroristickém útoku na newyorská dvojčata s optimismem sobě vlastním předpokládala, že se tam před koncem světa už nestihnu znemožnit. Nastupovala jsem v půlce listopadu 2001, kdy v luxusním měsíčníku bylo dávno po Vánocích a řešilo se valentýnské číslo. Toho roku jsem napekla poslední haldy cukroví, protože v dalších letech mi už dudlajdá, pastuškové, betlém a pohoda pod rozzářeným stromkem nějak podivně splývaly se stále většími zářijovými vedry. A posléze v týdeníku (v lifestylu jsem se znemožnila poměrně rychle) jsem ze sebe zbrocená potem musela vytlačit čtyři nadšená a neotřelá čísla vonící vanilkou a skořicí.

 

A tehdy se z lásky definitivně stala nenávist trvající dodnes. Sotva jsme si totiž nadílku odbyli v práci a usilovně jsme se ladili na valentýnské vášně následované kraslicemi a kuřátky, vypuklo vánoční běsnění v ulicích, obchodech a tramvajích. A když jsem se pak velikonočně vyšťavená doma svalila k televizi, vřeštěl zní otravný zelený alzák „Ježíškůůůů, už máš dárkyyy“?

 

A jak to tak píšu, dochází mi, že jsem možná jen úplně obyčejně vánočně vyhořela!

 

Dnes pracuju z domova, mou hlavní pracovní náplň tvoří překlady o zdraví, které se většinou na roční období neptá. Nicméně letní průjmy v březnu a zimní nachlazení v srpnu mi přijdou snesitelnější než sobové zavile civící zpoza vánočních hvězd při naplno puštěné klimatizaci. Nemusím lézt do tramvají nabitých třaskavou atmosférou cestujících s narvanými taškami řvoucích do telefonů, pro koho už dárky mají a ke komu který den půjdou a ke komu rozhodně nepůjdou aneb „na to sakra zapomeň, že budeme s tvojí matkou...“

 

Má letošní vánoční smířlivost došla až tak daleko, že jsem si dokonce dala na parapet elektrická světýlka. Ta jsou ostatně tím jediným, co mě na Vánocích kromě úklidu, adventního věnce a pohádek nikdy nepřestalo bavit. Letos jsem to nestihla, ale slíbila jsem si, že příští rok upeču aspoň poctivá vosí hnízda z bílků, cukru a ořechů s lineckým spodkem, žádné piškotové náhražky! A třeba s Vánocemi zase uzavřeme alespoň příměří.

 

Toto mé doznání patří všem, jimž po léta neodpovídám na přání (neberte si to osobně, přeju všem vše dobré furt, nejen na povel v kalendáři) a kazím jim těšení hnusnými škleby a nenávistnými kecy Ebenezera Vydřigroše z Ducha Vánoc.

 

A slibuju, že už budu hodná (nebo se aspoň trochu polepším)!

 

Tak šťastné a veselé!

PS. Ještě před 35 lety jsem s vánočním nadšením vyráběla moduritové betlémy pro celou rodinu a kamarády: