Nebudu vám nic nalhávat, Vánoce a vše, co jim předchází, jsou pro mě už léta obdobím hrůzy, i když v mém věku by mi přece mohly být úplně ukradené! Desítky let žiju sama, vnoučata nemám, nákupy a povinnou radost z hromadění věcí jsem s rodinou a přáteli úspěšně zrušila, předvánoční prodeje dávno nevyžadují někdejší každodenní nasazení hluboko přes půlnoc, nepeču, nevařím… Tak co sakra řeším?

Rozhodla jsem se tyto pocity prozkoumat hlouběji, což je ostatně dobré u všeho, co v člověku spouští intenzivní negaci. K pitvání mého vztahu k období nazývanému z nějaké atavistické nostalgie „svátky klidu a míru“ hodně přispěla poetická knížečka Ivety Clarke „Narozená v C Dur“. Z ní na mě dýchla nefalšovaná radost a bezstarostnost dětství, která mě přiměla zašátrat ve vzpomínkách. Na rozdíl od většiny lidí bohužel trpím tzv. „negativní retrospektivou“ – přesně vyjmenuju každý výprask, díru na kalhotách, trapas i zklamání, ale moje pozitivní vzpomínky už takovou životnost nemají. Zřejmě to souvisí i s rodovou negativní predikcí budoucnosti lidově zvanou malování čertů na zeď.

Můj vztah k Vánocům dostal první těžký úder asi ve druhé třídě. Tehdy jsem se v prosinci málem porvala se spolužákem chechtajícím se, jak jsem blbá, když ještě věřím na Ježíška. Za smíchu zbytku třídy jsem na něj ječela, že moji rodiče přece nelžou a Ježíšek zkrátka je a je a je! Rodičové se pak se mnou zavřeli v obýváku a přiznali, že samozřejmě lžou, protože „Venoušek je ještě malej a měl by na Ježíška věřit“. A protože já už jsem velká, tak to přece nezkazím. Cloumala se mnou směs pocitů – poprvé jsem naplno zažila, co to je být za debila, a nějak jsem nepochopila, proč se teda taková hovadina o Ježíškovi vykládá, když to není pravda, a já za sebemenší lež dostávám na holou. Ale pocítila jsem i hrdost, že už jsem velká a že tohle skandální odhalení hloupoučkého bratříčka teprve čeká. Každopádně zmizela část kouzla. Jakoby někdo povalil stromeček a rozšlapal ozdoby.

Další prudký úder přišel v kolem 16. roku věku, kdy většina spolužaček držela Barrandovskou dietu a v prosinci jsme místo rolniček slyšely jen zlověstné cvakání osobní váhy, na níž jsem se zakláněla co nejvíc vzad (ukazovala pak míň, ale i tak se vždy ustálila na číslech atakujících vypasenou osmičku). Z vánočních andělíčků jsme vnímaly jen odporně obézní prdelky a vidina Vánoc se proměnila v horu sádla. Naším prorokem se stala spolužačka Vladěna schopná držet přes vánoční prázdniny Atkinsonovu bezglycidovou dietu a neochutnat ani jeden vanilkový rohlíček.

Dost se mnou zamávalo závěrečné rozvodové stání konané 18. 12., ale v roli matky samoživitelky jsem makala jako letka Santa Clausů. Když už všechno stojí za prd, tak Vánoce prostě budou v plném lesku, kdyby čert na koze jel! Patnáct druhů miniaturního cukroví v krabičkách pro všechny blízké, hory dárků, smýčení i toho nejzapadlejšího koutu, vánočka, tažený štrúdl, vlastnoručně vyrobené novoročenky posílané asi na 80 adres. A v mezičase do noci malování obrázků, protože kdo zažil prodeje na povolení národního výboru na přelomu osmdesátých a devadesátých let, má podobné vzpomínky jako první zlatokopové v kanadském Yukonu o zhruba 100 let dříve. Plus umanutá výroba perníkové chaloupky, která každoročně připomínala spíš procítěné umělecké dílo zobrazující hrůzy tehdejší války v Jugoslávii. Dcera dodnes pobaveně vzpomíná na můj nepublikovatelný řev, když se mi pečlivě vyprojektovaná stavba již potřetí složila pod rukama. Ale voněla krásně. Vše korunované pečlivou výzdobou a uštvanými mdlobami po stromečkem.

K tomu jsem začátkem devadesátek přidala práci na lince důvěry. Jakmile na supermarketech zavlály vánoční ozdoby a do regálů nastoupily jednotky čokoládových Mikulášů (bývalo to už začátkem října, než marketéři přišli na spásné intermezzo halloweenských dýní), na lince vyhřezlo to nejtemnější mezilidské peklo – samota, smutek, hádky, rodinné tragédie, nevěry, deprese, zklamaná očekávání... Pod stromeček jsem doplula kontaminovaná jako kapr žijící v rybníku plném těžkých kovů.

Definitivním úderem do vánoční pevnosti byl můj přestup ze služby trpícím do médií. K tomu jsem se odhodlala zejména proto, že jsem po teroristickém útoku na newyorská dvojčata s optimismem sobě vlastním předpokládala, že se v práci před koncem světa už nestihnu znemožnit. Nastupovala jsem v půlce listopadu 2001, kdy v luxusním měsíčníku bylo dávno po Vánocích a řešilo se valentýnské číslo. Toho roku jsem napekla poslední haldy cukroví, protože v dalších letech mi už dudlajdá, pastuškové, betlém a pohoda pod rozzářeným stromkem nějak podivně splývaly s pekelným stresem a stále většími zářijovými vedry, během nichž jsme tu báááječnou „atmošku“ na křídovém papíře v redakci dopékaly. A posléze v týdeníku (v lifestylu jsem se znemožnila poměrně rychle) jsem ze sebe zbrocená potem musela vytlačit čtyři nadšená a neotřelá čísla vonící vanilkou a skořicí.

A tehdy se z lásky definitivně stala brutální nenávist trvající dodnes. Sotva jsme si totiž nadílku odbyli v práci a usilovně jsme se ladili na valentýnské vášně následované kraslicemi a kuřátky, vypuklo vánoční běsnění v ulicích, obchodech a tramvajích. A když jsem se pak velikonočně vyšťavená doma svalila k televizi, vřeštěl zní otravný zelený alzák „Ježíškůůůů, už máš dárkyyy“?

A jak to tak píšu, dochází mi, že jsem možná jen úplně obyčejně vánočně vyhořela!

Dnes pracuju z domova, mou hlavní pracovní náplň tvoří překlady o zdraví, které se většinou na roční období neptá. Nicméně letní průjmy v březnu a zimní nachlazení v srpnu mi přijdou snesitelnější než sobové zavile civící zpoza vánočních hvězd při naplno puštěné klimatizaci. Nemusím lézt do tramvají nabitých třaskavou atmosférou cestujících s narvanými taškami řvoucích do telefonů, pro koho už dárky mají a ke komu který den půjdou a ke komu rozhodně nepůjdou aneb „na to sakra zapomeň, že budeme s tvojí matkou...“

Má letošní vánoční smířlivost došla až tak daleko, že jsem si dokonce dala na parapet elektrická světýlka. Ta jsou ostatně jedním z mála, co mě na Vánocích kromě úklidu, adventního věnce a pohádek nikdy nepřestalo bavit. Letos jsem to nestihla, ale slíbila jsem si, že příští rok upeču aspoň poctivá vosí hnízda z bílků, cukru a ořechů s lineckým spodkem, žádné piškotové náhražky! A třeba s Vánocemi zase uzavřeme alespoň příměří.

Toto mé doznání patří všem, jimž po léta neodpovídám na přání (neberte si to osobně, přeju všem vše dobré furt, nejen na povel v kalendáři) a kazím jim těšení hnusnými škleby a nenávistnými kecy Ebenezera Vydřigroše z Ducha Vánoc.

A slibuju, že už budu hodná (nebo se aspoň trochu polepším)!

Tak šťastné a veselé!

PS. Ještě před 35 lety jsem s vánočním nadšením vyráběla moduritové betlémy pro celou rodinu a kamarády: