• Moje první slepičí hejno čítající 4 kusy průmyslově vyrobených slepic, mi dělalo radost. Holky snášely, mnou připravované jídlo jim chutnalo, bylo zřejmé, že mě rády vidí, když se blížím k voliéře, no idylka.  Jen šéfová Aramis mi připadala trošku jiná. Posedávala v kurníku, byla jakási načepýřená, jeden den dokonce nepřišla k obědu- a to jindy byla vždy první na kontrole, jestli obsah masa na porci splňuje normy EU. Když se situace nezlepšila ani druhý den, přizvala jsem na pomoc zkušenou sousedku- kapacitu v chovu čehokoliv k jídlu- ať se na ni mrkne.                                                                                                                                                  Paní Modříčková zkušeným okem ve vteřině zhodnotila situaci : " Ta ti kvoče! To máš štěstí, moje slepice nekvokaly ani nepamatuju!"  No, bezva, ale co to je -kvoče? Dá se to léčit?  Smích... " To znamená, že chce vysedět kuřata, vraž pod ňu pár vajec! Jo, ty nemáš kohouta, tak pojď se mnou, já ti pár vajíček dám!"                                                                                                                                                A tím  milá sousedka rozhodla o mém dalším osudu, o přesídlení z města na vesnici, o životě bez dovolených, o pochopení, že věci dávno zapomenuté mají smysl- práce na zahradě,  zavařování, vybírání brambor, pomoc na poli o žních... Že znát jména lidi ,vedle kterých bydlím , je bezva a jít ráno do místního obchůdku v papučích  je normální, že když jdu od vlaku pěšky a někdo jede autem okolo tak se zeptá :"Chceš svézt?"......                                                                                              Zpět do kurníku. Dala jsem pod Aramis 9 vajec, ona okamžitě zasedla a od této chvíle byl konec přátelství. Kdokoliv se k ní přiblížil dostal klofanec, hnízdo opouštěla jen 1x za den / WC + jídlo/ a tak to vydržela 20 dnů.  Samozřejmě ,že jsem v akci neměla moc důvěry, ale o to větší šok přišel 21. den, když jsem ji nadzvedla a koukala na mě tři kuřátka. Dvě už byla oschlá, třetí ještě napůl ve vajíčku! Aramis zuřila, tak jsem ji rychle vrátila k miminům a běžela za paní Modříčkovou, co mám dělat?!!  "Musíš je odebírat, dokud se nenaléhnou všechny, ona by je ušlapala." Jak odebírat, kam? "No dom, do koša, pod žárovku a až budou všechny venku, vrátíš je pod ňu!" Vyčerpávající odpověď pro zkušeného chovatele, ale já, která jsem do dnešního dne znala kuře jen z velikonoční pohlednice , jsem z toho moudrá nebyla. A toho dne jsem asi poprvé v životě ocenila internet a pana Gůgla. Bylo tam vše, včetně teploty, ve které se mají kuřata skladovat do návratu k matce, jídlo pro první dny, no podrobný návod pro šílence z města.                                                                                               Abych to trošku zkrátila: bylo jich nakonec sedm statečných, dvě vajca byla, jak říkáme my- odborníci- čistá. Celou noc, kdy jsem jich 5 vylíhlých měla v chalupě na stole, jsem nespala. Kontrola teploměru, kontrola Aramis , jestli se nám vyklubalo další, zatemňování košíku, aby jim nesvítilo do očí, věřte, že ráno, když jsem jí je předávala, jsem měla podobný pocit úlevy, jako když si v porodnici po nakojení odvezou miláčka a vy můžete spát. /Dnes prý už to tak nefunguje/.  Měla jsem ve svých chovatelských začátcích neuvěřitelné štěstí, že mi kvokala slepice z velkochovu, protože ty se schválně vyrábí tak, aby to nedělaly- zdržuje je to od snášení. Další zázrak byl, že z Aramis se stala vzorná matka, ač sama maminku nikdy nepoznala, všechny slepice, které se běžně prodávají, jsou siroty z líhní. Díky této náhodě je ze mě prostinká pasačka slepic, která se snaží šířit osvětu, že slepice jsou bezva zvířata, že stojí za to pořídit si krásné plemeno, ne blbku z auta od velkochovatele, že chov slepic v klecích je týrání. Ale o tom zas příště...