Uplynul už více než rok od mé poslední houbičkové sady a já jen marně přemýšlím, kam se ten syčák tak rychle ztratil. Houby přišly na svět na jaře během prvního prvního lockdownu. Pamatuji si ty březnové dny roku 2020, kdy jsem si nejdřív ze všeho dělala srandičky, zvlášť při svém gigantickém nákupu potravin, kdy bylo oznámeno, že od druhého dne zůstávají děti doma. "Za 14 dní bude po všem...." říkala jsem si, když jsem po zuby orouškovaná pochodovala naším parkem a podezřívavě pokukovala po všech osamělých postavách chodců a měla pocit, že ze všech stříkají koronaviry na všechny strany a kutálí se směrem ke mně. "Za 14 dní bude po všem...." říkala jsem si, když jsem se snažila proklikat na nějaký volný termín rozvozu potravin a dohlížela, aby dítka plnila všechny úkoly do školy. "Za 14 dní bude po všem...." opakovala jsem si jako mantru, když už jsem si zoufala z nekonečného vaření, uklízení, praní  a buzerování potomků, abych do nich nacpala charakter a slušné vychování. 

V té době jsem měla v plánu vyrábět novou sadu, stromy. Ale v prvním lockdownu na to nebylo ani pomyšlení. Záhy po tomto nešťastném školním roce  nastaly prázdniny - první prázdniny, kdy jsme nikam nejeli a motali se mezi domovem a chalupou. Neodpočinul si nikdo a lezli jsme si na nervy stále.  Co jsem pro novou sadu udělala? Akorát jsem chodila do parku spolu se svým starým, ale šikovným fotoaparátem a bílým kartonem, vybírala si stromy do sady a fotografovala listy, květy a plody. Zjistila jsem, že například jilm, o kterém jsem si původně myslela, že je celkem běžný strom, tak moc běžný není a nahradila jsem ho tedy ořechem královským.  Našla jsem v našem zámeckém parku a okolí je opravdu velké množství nejrůznějších stromů, které jsem předtím ani nezaregistrovala. Zjistila jsem, že dub letní opadává, ale zimní ne. Dokonce jsme se v srpnu vydali na výlet do pražské botanické zahrady, abychom v dětech "rozsvěcovali světélko poznání". Dítky se ale rozsvěcovaly jen při pohledu na stánek s občerstvením a suvenýry. 

Po létě jsem si říkala, jak je to skvělé, že děti půjdou konečně do školy, manžel se zaparkuje ve své pracovně protkané kabely a blikajícími zařízeními, která trochu připomíná kosmickou loď z Vetřelců - poté, co ji navštívil Vetřelec ve velmi špatném rozmaru. A já budu mít ČAS. Pěkně uklidím naši domácnost, její obsah proberu a roztřídím, aby se tu trochu uvolnil prostor, začnu pracovat na kartičkách..... túdle, sni sladce, mámo.

Září proběhlo ve znamení seznamování starší dcery s novou školou, učení se s novými systémy na obědy, na vkládání úkolů, známkování a docházky, první zaučování dojíždění do nové školy autobusem. A v půlce října, kdy už jsem se začínala slušně zabíhat a měla jsem nastřelené první obrázky kartiček - BUM, a děti zase doma. Opět domácí koloběh. A když jsem ve čtvrtletním hodnocení nacházela stýsknutí učitelů na nesoustředěnost dětí, můj elektronický choť se na dálku jednoho podlaží připojil na monitor starší dcery aby kouknul, jak se věnuje online výuce. Výsledkem onoho kouknutí se stal stav, kdy jsem fyzicky seděla v jejím pokoji a dohlížela vševidoucím okem, aby se výuce opravdu věnovala. Moje práce šla naprosto k ledu. Večer jsem tu a tam něco vyrobila z posledních sil na profil Minijídlo, ale nebohé stromy se staly odstrčeným nebožátkem.  

V prosinci šly děti na 14 dní do školy, pak nastaly vánoční prázdniny a pak až do května byl v případě starší dcery se školou konec. Malá naštěstí chodila do druhé třídy, tak doma tolik času nestrávila. Tu a tam se mi podařilo nakreslit obrázek na další piktogram, v počítači jsem modelovala křivky listů fotografovaných předchozího léta. Práce mi šla pomalu od ruky, protože tok mých myšlenek byl neustále přerušován neustálými potřebami ostatních členů domácnosti.  V dubnu jsem už měla k ruce první výřezy, abych je trošku potrápila a zjistila, zda se snadno neulomí řapíky lístků a zda se některé lístky při hrubším zacházení nepolámou. 

Můj plán byl nenápadně podstrčit sadu lístků starší holčičce při učení o římských výbojích po Evropě s přihlédnutím k Caesarovi, protože dějepis jí opravdu vytáčel. Dřevěných lístků se jí však zželelo, neboť ty za existenci Caesara nemůžou - a to nás pak ještě čekali jeho nástupci a nakonec Flaviovci.....  Nezbylo mi, než na výřezech uplatnit právo útrpné z mých vlastních rukou. Následně jsem některé lístky přepracovala, upravila tak, aby nešly snadno rozlámat, některé jsem zvětšila, u jiných rozšířila řapíky. Nakonec se všechny lístky a větvičky velmi přiblížily originálním velikostem. 

Když se pak život v květnu nakonec jakž tak vrátil do původních kolejí, snažila jsem se dílo dokončit, což se nakonec podařilo v půli června, kdy mi z tiskárny přivezli krabice plné hotových dřevěných lístků a kartiček. 

 Na kartičky jsem se snažila  uvést vše, co může malého biologa zajímat, včetně využití jednotlivých částí stromů...

Teď v druhé polovině července už máme i po dovolené, děti se pohybují mezi prarodiči a příměstskými tábory, já dopisuji svůj blog a přemýšlím, co pro mě každá sada znamená. S PTÁČKY mám spojené střídaní pocitů naděje a beznaděje, kdy jsem musela překonat obrovské technické překážky, abych přivedla svoji první sadu na svět. S MOTÝLY mám spojené vánoční prázdniny na chalupě, kdy jsem malovala jednotlivé motýlky, bavilo mě to a zdálo se mi, že všechno jde snadno a lehce. HOUBY byly vkročením do již známé řeky. A STROMY? STROMY budou pro mě na navždy znamením roku plného omezování, školního učení, strašlivé únavy a ponorkové nemoci. 

A co dál? Nabízím Vám možnost podílet se na pokračování - prostřednictvím hlasování. Každý má 3 hlasy pro projekt, který by byl jeho srdci nejbližší. Vytvořila jsem anketu, kde můžete pro další sadu do konce prázdnin hlasovat, jak zde v blogu, tak i na profilu - tak hurá do toho!