Se třemi dětmi se nikdy nenudím.Nemám nouzi o smích, slzy ani o dramata. Když nějaké drama přijde, když všechno uvnitř křičí, pláče, bouchá, rámusí a kvílí, když ale ústa zůstávají němá a v očích je jen prázdnota, je čas na ticho.

V té tišině uprostřed bouře, v oku hurikánu, vidím poletovat slova. Sahám po nich, namátkou, jak to přijde. Skládám je za sebe, na papír, vidím je v barvách. S každým napsaným slovem ve mně roste pocit jistoty, že vše je tak, jak má být, že vše bude dobré. Pocit klidu a víry.

V tu chvíli se vše uvnitř zklidní, ústa se začnou chvět a se slzami přijde mír. Pokorně skloním hlavu a nechám se jím prostoupit. Pak tiše čtu očistná slova.

Halou ticha, sálem prázdnoty

hlučí jen tvé kročeje.

Temnotou duše, vzůru do schodů

hledáš, kde je naděje.

Nelze ji nalézt když oči tvé

pláčí již chorál za mrtvé

a do prázdných dlaní jen slzy kanou.

Náhle však tvé oči vzplanou

když strhneš závoj temnoty.

Naději spatříš nezastřenou

a tiše hlesneš: "Jsi to ty?"

Vidíš ji jasně plnou nahoty

a oči tvé se smějí.

Hoří již k žalu milión důvodů

vždyť zázraky se dějí.

Otevři okna, spal černý flór,

umlč ten smrtný temný chór

a rozpárej žalu těžký břich.

Halu ozvučí zpět dětský smích,

sál zaplní se kroky štěstí.

Hlas temný ve tvém nitru ztich

vždyť děti štěstí cestu klestí.