MOŽNÁ

 

Možná, že pod záplavou bílých květů,

srdce vstupuje do paralelních světů,

aby v nich své temné smutky skrylo,

před těmi, kterým by se to nelíbilo.

 

Snad někdo odhrne tu načechranou obranu,

než vstoupí, jemně zaťuká na bránu,

bude – li pozván, vstoupí trochu nesměle,

pohladí smutné srdce, ať je brzy veselé.

ST

image

„Simuško, co to tam zase kutíš?“ Zeptala se mě babička, když mě viděla asi pěti nebo šestiletou, jak kostrbatými písmeny něco zapisuji do tlustého šedého deníku k obrázku nějaké květiny. Psát jsem se naučila poměrně brzy, zřejmě už jako dítěti mi přišlo zajímavé vyjadřovat svoje pocity nejen mluvou, ale nejlépe i písmem, abych se ke svým postřehům mohla vracet. Velmi mě ovlivnily „Pohádky z pařezové chaloupky“, které mi před spaním četl táta a následně zřejmě i ruský „Neználek“ a jeho naprosto originální verš „slunce žblunce“. Dodnes toto spojení občas používám pro vyjádření skutečnosti, že zrýmuji opravdu všechno stejně jako on.

Moji první báseň tedy spíše veršovánky si už nepamatuji. Jasně si však vzpomínám, proč jsem začala veršovat. Protože mi próza přišla kapku nudná a hlavně klasickým způsobem bez rýmů se vyjadřovali všichni. Chtěla jsem prostě být originální a jedinečná. Rýmovat umí málokdo a mně to šlo tak nějak samo. Jistěže začátky typu

„Na zahradě máme jahody,

kytky dáme do vody“,

se dají označit jako naivistické. Nějak se začít musí. A že mi bylo jen 6 let. No a co. Jednou vydám sbírku básní.

V pubertě se vzletné veršíky opěvující krásu přírody změnily na poněkud temnější básně ne vždy rýmované o láskách – neláskách, marnosti života, pátrání po smyslu života, jak to tak v tomto období bývá. Nikdo jiný kromě mě jim příliš nerozuměl. Četla jsem Žáčka, Hraběho, Skácela, celá jedna moje police v knihovně byla plná poezie. A ještě dodnes je.

Časem jsem se od své vášně pro poezii poněkud odklonila, abych se k ní mohla vrátit a postupně propojit moje texty s mojí druhou vášní a tou je malování. Obvykle namaluji nějaký obraz, a když pro něj hledám název, začne se vylupovat nějaký ten příběh, který proměním v báseň. Spolu pak vytvoří vzájemně se prolínající celek. Letos jsem nejen sobě, ale i lidem, kterým se moje umělecké počiny líbí, splnila sen a vydala sbírku básní doplněnou o tisky mých obrazů, která pohladí duši a vykouzlí úsměv na rtech.

image

Moje povídání ukončím citací z mé knížky:

A děkuji všem, které jsem na své cestě potkala, potkávám a budu potkávat. Někdo je mojí inspirací, někdo mě posune o kus dál, někdo mě i třeba přibrzdí a někdo jen tak propluje. Všichni však zanechají stopy.

Přeji všem ze Miluju tě!  krásné barevné dny

Simone

Pokud by vás moje básnická tvorba zaujala, moji prvotinu najdete ZDE