Jednou nás takhle napadlo, že by jsme si mohly udělat sraz kamarádek s tvorbou. Že by každá něco přinesla, předvedla jak se to dělá a naučila to ostatní. Takže by to nebyla obyčejná návštěva, ale zábavné, poučné a užitečné setkání. Moc hezká myšlenka, že jo?

Hned se mi začaly hlavou honit nápady, co s sebou vezmu za materiál. Jako nadšený hromadič všeho jsem bohatě zásobená korálky, komponenty, všelijakými přístroji a nástroji, polotovary, knihami a návody, jakož i miniaturní troubičkou,  která dosud doma ležela nevyužitá a čekala, až se odhodlám k prvním pokusům s fimem. Nemálo zásobená jsem také bohužel zmatkem v hlavě, velkým nadšením a mizivou schopností organizace. Hodila jsem do pléna co mám a možnosti využití a nepřemýšlela nad takovými prkotinami , jako je váha zavazadla a kilometrová cesta na autobus, a s několika přestupy hodinu trvající cesta, která mne čekala.

Naštěstí jedna z nás už má zkušenosti s učením některých výtvarných technik, a ta vzala organizaci do rukou. Nakonec jsme došli k závěru, že víc než jednu dvě techniky si ukázat nestihnem, takže nemá smysl s sebou vláčet přehnané množství materiálu. No jo, jenže já měla být na té návštěvě celý víkend a blížil se důležitý trh, takže jsem nehodlala přijít o vteřinu času, kterou bych mohla věnovat tvorbě. A rozhodnout se, co zrovna budu mít chuť dělat? Nemožné! Tak jsem naládovala do starého kufru (stylovka za každou cenu Smějící se ) co se do něj vlezlo, pod paží popadla troubu a vyrazila jsem. Manžel mě šel doprovodit na autobus a vzal mi ten kufr. Už pod kopcem se vztekal, že nechápe, proč si vybírám tak stupidní zavazadlo, proč si prostě nemůžu vzít pořádnej batoh jako každej normální člověk. Chcete vědět, co říkal v půlce kopce? A na kopci? Další půl kilometr už radši neříkal nic.

Nebudu popisovat, v jakém stavu a psychickém rozpoložení jsem dorazila na autobus a jak jsem se na Žižkově vypotácela z tramvaje s kufrem materiálu, batohem s osobními věcmi a žrádlem pro psa, troubou v podpaží a psem (ještěže můj Grizzly umí chodit bez vodítka a hlídá se sám, držet vodítko už bylo téměř nad mé možnosti).

Ještě musím zmínit, pro jakou techniku jsme se rozhodly – jak název napovídá, bylo to fimo. Už dlouho jsem si brousila zuby, že ho zkusím, ale nikdy jsem se nedokázala rozhodnout jakou barvu vybrat a co budu vyrábět a přišlo mi, že tak úžasně, jak tuto techniku někteří ovládají se to stejně nenaučím, tak to nemá cenu. A navíc jsem měla dětské zkušenosti s moduritem a tušila, že to bude stejně humpolácké a těžkopádné jako tato hmota (původně bílá a pevná, následně měkká a šedá a žíhaná špínou a ublemtaná indulónou) a úchvatné výsledky některých tvůrců jsou důkazem jejich bohem darované výjimečné šikovnosti, takže pro mne zcela nedosažitelné. Nicméně država troubičky naznačovala, že k tomu, tedy k zmordování fima, stejně jednou dojde.

Zkrátka tedy jsme se rozhodly pro fimo a já ho měla koupit. Už v minulosti jsem četla, že fimo způsobuje silnou závislost a u mě se první příznaky objevily už při nakupování a vybírání barev. Od sestry jsem měla za úkol koupit „Hlavně zlatou, zlatou tu každopádně!“ A co dál, doktore? Nakonec jsem místo 4 koupila asi 7 balíčků a knihu o fimu, abych si to mohla předem naštudovat. Miluju knihy, musím mít knihu na všecko J

Pokračování příště…