Hra, kterou počínaje třetím rokem každý zná, kterou si zahraje malý s velkým, která má spoustu obměn a přitom jasná pravidla, hra, která je dílem náhody vždy napínavá a zajímavá. Figurky - člobrdíci - krásně padnou do ruky, tvořeni pouze hlavou a tělem, a přitom jsou všem srozumitelní – jsou to postavy. Okleštěné, strohé a přesto jasně definované svým tvarem.

Na druhou stranu, slovy psychologů, máme schopnost „projikovat“ do takto málo definovaných figurek svoje představy, přání, vize a zkušenosti. Jednoduše řečeno, my lidé máme tendenci vidět v člobrdíkovi svého člověka.  A tak můžete ve „figurce na usmířenou“ vidět svého muže, kterému „dlužíte vysvětlení“, v šátkařce s miminkem či batoletem svoji nejlepší kamarádku, která je v očekávání a těší se, jak bude své mimi nosit a nebo můžete vidět sebe a své děťátko.  V dárku pro dvojici uvidíte sebe a svého milého a nebo beznadějně zamilované sousedy, kteří se zrovna tuto sobotu budou „brát“.

Vždy, když mi pod rukama vzniká nová figurka, mám i já svoje vize, co to nakonec bude. Tak trochu bláznivou představou bylo sousoší Babičky ze Starého bělidla s vnoučaty. Tam už mají figurky svá jména a pro vaši fantazii zbylo méně prostoru, ale přece jenom… Nakonec zvítězilo tvůrčí nadšení nad strohou úvahou o časové náročnosti a prodejnosti projektu.

A co dál ve vlněném člobrdím světě? Prozradím jenom, že se moc těším na Betlém, až přijde ten správný čas, no a mám i spoustu dalších nápadů, ale ty ještě nebudu prozrazovat.

No a protože některé figurky už mají své bydliště jinde a další to snad také čeká J, dovoluji si v tomto blogu, vyhradit jim místo ke společnému setkání.