Čtu ráda. Sama o sobě se za úplně vášnivou čtenářku nepovažuji. Znala jsem člověka, který knihy miloval a přečetl by klidně i jízdní řád. Moje máma. Měla zvláštní zvyk. Když dostala novou knížku, vždycky ji hned přečetla dvakrát. Poprvé rychle, aby si udělala zevrubný obrázek. Pak hned bez přestávky znovu ještě jednou, kdy si díky prvnímu nástřelu lépe pospojovala postavy a děj. Právě jí je In memoriam věnována moje prvotina „Z Dastyho deníčku“. Jakoby mi tu Dastyho nechala jako dárek k mým padesátinám. Knížka vznikla víceméně náhodně. Jsem sice psavec, ale rozhodně ne spisovatel. Jen jsem jednou dala na facebook krátký blog o tom, jak se spolu sehráváme, protože kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu bydlet se psem, tak si jen zaťukám na čelo. Holý nesmysl. Povídání jsem napsala z jeho psího pohledu. Pak přišly další drobné postřehy. Protože čtenáři je kvitovali s nadšením, blogy přibývaly. Až vydaly za malou knížku, kterou vám tímto představuji. V detailu zboží pak najdete ukázku jedné kapitoly, abyste měli představu o stylu mého psaní.

Jsme klub Poetika, tak dnešní báseň bude z mé nové knížky. Pak už dám prostor svým skvělým spolutvůrkyním a spolutvůrci, aby se s vámi podělili o své knižní zážitky.

 

In memoriam

Ten lišák severní vítr zavál,

vzal si vše, aniž by dával,

chutí čokolády políbená

jen jizva v srdci otevřená.

 

Ten lišák severní vítr zavál,

ve frontě na lásku byl nával,

Fénix nepovstane z popela,

na nebi možná uzříme anděla.

Simasen - Z Dastyho deníčku

 

Lucikar

Nedávno jsem někde objevila citát od českého spisovatele, překladatele a knihovníka Otty Františka Bablera (1901-1984): „Jak podivné konání je čtení knih! Člověk se ze své obvyklé činnosti stáhne do samoty, přestane na čas žít skutečným životem a vžívá se do jiného, neskutečného.

Myslím, že toto přesně vystihuje můj vztah ke knihám. Knihy mám ráda už od dětství. Jsou to moji každodenní společníci doma i na cestách a hrdinové knih se stávají na krátkou dobu mými přáteli.

Moje dětství je poznamenané knihami, jako jsou Broučci, Ferda Mravenec (kniha, ze které každé dítko později čerpalo v hodinách přírodopisu), Malý Bobeš, Pipi dlouhá punčocha…. Z Malého Bobše mě, jako dítě, velice zaujala pasáž, kde maminka koupila Bobšovi pomeranč a jemu tak chutnal, že ho snědl i se slupkou. Zkoušela jsem to tenkrát taky, ale fakt to nebylo dobré.

Pak nastalo období dívčích románků (vedly Kopretiny pro zámeckou paní), verneovek, ransomovek, májovek… Ve škole jsme si hráli na Divoký západ a spolužák kvůli tomu dostal poznámku, když se v roli záporáka Santera skácel na chodbě učitelce k nohám. No, co měl dělat, když byl zrovna střelen!

A pak už přišly knížky pro dospělé. Ale ne každá kniha se dá číst v každé době. A tady si opět pomůžu citátem od pana Bablera: „Každá kniha má v našem životě svůj čas, svou pravou chvíli. Čteme-li ji dříve, neporozumíme jí nebo ji pochopíme špatně. Čteme-li ji později, cítíme, že jsme promeškali dobu, kdy nám mohla dát mnohem více.“ Pro mě je asi typickým příkladem Sofiina volba. Četla jsem jí na střední škole, kdy jsem ještě neměla děti. Teď už bych jí asi znovu číst nemohla.

Naopak nestárnoucími knihami, které mohu číst stále dokola a kdykoliv jsou např. Saturnin, Tři muži ve člunu, Zahradníkův rok od Čapka nebo knihy od Jamese Herriota.

Čtení knih je velmi obohacující koníček a určitě není určen jen pro introverty. Znám plno extrovertů, pro které je večer strávený s knihou úplně stejně lákavý, jako večer strávený v baru s partou kamarádů.

Citátem od pana Bablera jsem začala a další jeho myšlenkou také skončím: „Čtu knihu zvolna a pozorně, jako bych věděl, že je v ní jedna myšlenka, jedna věta, kterou její autor napsal jen a jen pro mne.“

A tak to prostě s knihami je.

Lucikar - Egyptská souprava

 

 U muzikanta

Vždycky jsem se hrozně těšila, až moje děti vyrostou tak, abych jim mohla číst. Těšila jsem se, že si znovu přečtu Ferdu Mravence, Děti z Bullerbynu nebo Příběhy z Medové stráně. Že znovu opráším všechny své knížky pohádek. A ono to fakt přišlo! Dočkala jsem se! Moji chlapci se do knížek zamilovali stejně jako já. Rázem tak bylo postaráno o to, co dělat v čekárně u doktora, ve vlaku nebo v autě. Třeba Křemílka a Vochomůrku už jsem pak uměla zpaměti, a tak kluci s klidem v autě zahlásili: „Mamko, čti!“ Vůbec netuším, zda věděli, že před sebou žádnou knížku nemám… Když se narodil nejmladší, užili jsme si čtení opravdu vrchovatě. Četla jsem vždy při kojení, takže já vytahovala prs a kluci knížku…a všichni jsme byli naprosto spokojení.

U muzikanta - Pro Červenou Karkulku

 

Ko-runka

Knihy jsem přestala kupovat,

nemám je kde skladovat,

za knihami je konec a tečka

na progarmu je už dlouho čtečka.

Ko-runka - S růžemi

 

 sympatický jeník

Než napíši své vyznání, tak nahlédněte pod pokličku hrníčku, kde se zrodila má láska. První, co jsem četl sám a bez donucení byly Rychlé šípy a pak mnoho dalších Foglarovek. Od těch jsem plynule přešel ke knížkám o lese a o přírodě, čtení bylo na denním pořádku. Pokračoval jsem přes mnoho autorů, třeba Vladimíra Párala, Henryka Sienkiewicze. Neminul mě ani Stanislav Rudolf a Simona Monyová. Dnes čtu nejvíce Vlastimila Vondrušku. A láska ke knize byla na světě.

Kniha je pro mne brána do jiného světa. Možná se budete smát, ale když otvírám novou knihu, cítím její vůni, cítím určité napětí z toho, co v ní najdu, těším se na obrázky, mám rád listování. Kniha pro mne znamená odchod z tohoto světa, znamená pro mne nevnímat čas, starosti, problémy, povinnosti….. Dnešní doba čteček je podle mne smutná, protože přišla o kouzlo tištěné knihy. Když chci číst knihu, tak jí musím mít v ruce. Je to pro mne něco, co mohu pohladit, něco o co se musím starat, musím najít místečko, kam jí uložit. Kniha je pro mne žena.

sympatický jeník - Srdíčko baaculka

 

trumpetka

Poslední knihou, kterou jsem letos v létě přečetla byla „Pravidla péče o dřevěné podlahy". Přišla jsem k ní úplně náhodou, když jsem ji uviděla v knižním bazaru za opravdu velmi výhodnou cenu a nějak mi prostě byla sympatická, přesto, že jsem ji ani autora vůbec neznala...v průběhu psaní ještě přemýšlím, že mě zaujala také proto, že zrovna v domě děláme nové dřevěné podlahy.

Žánrově se dá knížka těžko zařadit, je to jemně humorný příběh odehrávající se jen během několik dní. Pokud byste hledali oddechové čtení a máte ještě k tomu vztah k hudbě, kočkám, puntičkářství nebo právě dřevěným podlahám, můžu knížku vřele doporučit.

Nedá mi to a také se podělím o svůj pohled na souboj papírová versus elektronická knížka. Já osobně jsem člověk, který není vůbec ostře vyhraněný, střídavě využívám obě možnosti. Mám ráda klasické knihy a nechtěla bych určitě přejít jen na ty elektronické. Na druhou stranu vlastním i Kindle, ten uspoří spoustu místa a velmi mi vyhovuje při mé snaze zdokonalit se ve znalosti cizího jazyka. Střídavě čtu knihy v češtině a v angličtině a ty anglické téměř výhradně elektronicky, jelikož Kindle má i zabudovaný slovník, což se hodí. V neposlední řadě jsem na Kindlu odstudovala většinu vysoké školy, ty tuny papíru různých skript, které jsem díky elektronické čtečce nemusela tisknout.

trumpetka - Starobylá brož

 

Timantii

Kniha – emoce – vášeň – závislost – hledání – radost.

Nádherná leporela s jednoduchými říkadly ilustrovaná Ladovými obrázky. Tolikrát slepovaná, jak je používalo několik generací stále dokola. Ta typická vůně, když si v mezičase, než opět nastoupí do služby pro dalšího človíčka, hoví v proutěné bedně na půdě. Tak jako spousta pohádek a příběhů, které rozšiřují nevinný dětský svět plný nekonečné fantazie.

Moc ráda jsem četla svým dětem. Dychtivé oči, domýšlení vět, když jsem přestala číst. Jak to asi dopadne? A ony milovaly knížky od malička. Nosili jsme je často i ven. V tašce nebo batůžku. Bez příběhu nebo pohádky by tehdy neusnuly. Já předávala staršímu synovi Tolkiena, manžel s mladší dcerou sjížděli snad po stopadesáté Z deníku kocoura Modroočka (myslím, že ji šestnáctiletá dcera občas stejně ještě čte).

Rukama mi prošlo a prochází veliká spousta knih. A podle období, které prožívám i podle nálady, jsou to různé žánry. Některé výtisky u nás zůstávají, jiné putují dál do knihoven.

V naší knihovně doma je celá jedna police knih o zahradách, rostlinách, architektuře.

Další police přetéká detektivkami – Theorin, Galbraith, Sherloch Holmes…

Dvě police zabírají nesmrtelné klasiky – Verne, Twain, Remarque, Dumas….

Mám hodně knih o psychologii, o zdraví i motivačních.

Ráda si odpočinu a „vypustím“ u Hartla, Poledňákové, Švandrlíka…

Za sychravého počasí, kdy jsem víc naladěná do melancholických hlubin, sáhnu po Lednické nebo Mornštajnové.

Bez knížky neusnu. Aspoň pár řádků. Je to pocit bezpečí, je to jistota. Poznání, že každá doba má své, vždycky se dalo nadávat i chválit. Vždycky je to o lidech, které si pustíte blízko k sobě. Byli a budou hodní i zlí, pilní i líní, přející i závistivci.

Knihy jsou opakujícími se příběhy a s láskou to předávají dál.

Timantii - Babí léto

 

iva korčáková

MARTA BALEJOVÁ -šansoniérka, textařka, básnířka 
Marta Balejová patří k vynikajícím současným představitelům šansonu u nás. Zaujímá přední místo v moderní i nestárnoucí písňové tvorbě.

Potěšte se jejími úžasnými texty vydané v této knize s názvem:

R U L E T A

sbírka písňových textů

Bylo pro mne velkou ctí a potěšením doprovodit tyto krásné písňové texty Marty Balejové svými ilustracemi-perokresbami.

Tato kniha pohladí Vaši duši. A možná nejvíc, když v osamělé chvilce zatoužíte po tiché a důvěrné intimitě s krásou.

iva korčáková - Ruleta

 

JanineFragments

Kdo mě sleduje ví, že jsem ilustrovala sbírku básní Kreace jedné z nejúžasnějších osobností české taneční scény Leony Qaši Kvasnicové.
Byla to nádherná, inspirující práce ve vzájemné rezonanci. Důvěra v každé fázi.

Je tak posilující sledovat ženy, kterým se daří v jejich oboru, které inspirují. Být svědkem toho, jak stále více žen ztělesňuje ženskou esenci, která se skrze ně svobodně pohybuje. Ženy, které jsou krásné a fascinující jako celek. A je požehnáním s takovými ženami spolupracovat.

Spolutvorba s Leonou pro mě byla radostí i darem. Jsem naplněná vděčností za to, že jsme se mohly takto propojit.

Nebyly v tom žádné podmínky, měla jsem naprostou volnost. Malby vznikaly intuitivně.

Naladila jsem se na celkovou atmosféru sbírky a aniž bych přemýšlela o tom, ke které z básní pod mýma rukama ta či ona kresba vzniká, výsledek je takový, že slova jsou poskládána s obrazy tak ladně.

Zrodila se dokonalá spojení. Jak Qaša říká : " Pro křehká srdce, vnímavé duše a vášnivá těla "

Spolu jsme světu ukázaly své skutečné autentické barvy.

JanineFragments - Podzimní melancholie

 

Mahel

Knihy nepíšu, neskládám básně, nekreslím, neilustruji, možná i gramatiku už jsem zapomněla .....ale přesto je miluji. Má láska ke knihám začala na střední škole tak trochu divně. Přišla k nám do třídy učit, pro mě v mém telecím věku, tak trochu afektovaná profesorka češtiny v důchodu. Rozdala nám papír, který byl celý popsán názvy knih s jejich autory. Co?? Zbláznila se? To mám přečíst za 4 roky? Co? Za rok? To určitě. No tak dobrá, možná..něco málo. A tak jsem se začetla. První, druhá, třetí ....ha, konec roku daleko a já mám přečteno. Učitelku jsem vzala na milost, zamilovala jsem se do čtení knih a celé čtyři roky jsem byla pilnou návštěvnicí knihovny. Po maturitě jsem paní profesorce poděkovala za seznam, který nám každý rok dala. Byla tam díla klasiků, humorné romány, cestopisy, detektivky. Vše možné i nemožné, po čem bych určitě dobrovolně nesáhla a nevyndala z regálu s knihami.

Ta láska ke knihám mi zůstala dodnes. Jen....no nemám čas číst. Vím, ta vůně knížky, to listování v nich to se nedá ničím nahradit. A tak když pletu, šiji, vyšívám, háčkuji, vařím, jedu do práce, uklízím nebo prostě dělám cokoliv jiného. Ano, pustím si načtenou knihu v Audiotéce. Už tam mám pěkně zaplněnou virtuální poličku. A když se potřebuji ponořit do svého světa ......sáhnu po knize. Teď mě čeká na poličce, mimo hromady jiných nepřečtených knih, Prokletý kraj od Michaely Klevisové . Už se těším. Sednu do ušáku, zakuklím se do deky, uvařím čaj, rozsvítím lampičku, vezmu do ruky knihu........a pokud bude za okny padat sníh bude ta chvilka naprosto dokonalá. Máte to také tak?

Mahel - Chvilka s knihou

 

matyma

Jsem čtenář... nejsem čtenář, vlastně ani nevím. Nemám rozečtený žádný sáhodlouhý román a přitom čtu, čtu stále, mé oči každou chvíli pobíhají po řádcích s písmenky. Čtení je pro mě něco jako kontakt se světem. Tím ale nechci říci, že čtu jen mobilní zprávy, kdepak. Mám ráda, když mě čtení obohatí o nové podněty, nápady, zajímavosti, prostě mám rada knihy, ze kteých se něco nového naučím. Před pár lety jsem dostala knihu, velkou. Nedala se jen tak držet v jedné ruce, musela jsem si ji na něco položit, abych v ní mohla číst, možná by se dalo říct studovat. Byla to totiž kniha o navrhování zahrady, spousta tipů a rad. Dodnes si pamatuji na ty úžasné chvíle, když jsem se do ní začetla. Přestal pro mě existovat okolní svět, hltala jsem řádky zkušeného zahradního architekta a při pohledu na obrázky jsem v duchu chodila po všech těch anglických zahradách a dvorcích, které tam byly popsány a nafoceny. Občas se k ní vracím, už ne kvůli architektuře zahrady, ale pro ten úžasný pocit, pro všechno co mi kniha dala, co jsem se v ní dočetla, naučila, pochopila. A možná také pro tu vůni a krásný papír, ten úžasný pocit, když chytnete stránku a otáčíte a čekáte co bude dál? Co bude na další stránce ....

matyma - náramek Finlay

 

baybla

Moje osmitisícovky

Knihy miluji a přiznám se, že patřím k těm tradičním čtenářům, kteří musí vzít do ruky stránku a otočit list, žádná čtečka nebo mobil, to pro mě není ono. Nemám přímo vyhraněný žánr, čtu podle nálady, někdy povídky, někdy životopis, někdy populárně naučnou z časů starověkých civilizací.

Co ale miluji, jsou cestopisy. Je jedno, jestli s knížkou cestuji autem, na kole nebo pěšky, to objevování nových končin mě prostě baví. Zvláští místo v mém srdci má můj oblíbený autor Reinhold Messner. Mám všechny knihy, které u nás vyšly a stále se k nim vracím. Moje kondička je taková, no, řekněme, odpovídající mému věku. Na dovolené při výstupu na Sněžku jsem málem vypustila duši a prosila rodinu, ať mě tam v tichosti nechají. Ale když jdu s Reinholdem, to je něco jiného. Hlídám si pravidelný dech, mačky se zasekávají do ledu s železnou pravidelností a já se soustřeďuji na vrchol. Je úžasné, jak dokáže čtenáře vtáhnout do své knihy. Při líčení svých výprav popisuje nejen okolní krajinu plnou ledu a sněhu, výhledy z vrcholu hory, ale i jeho nitro, jeho pocity v zóně smrti a často i boj se sebou samým. Jeho knihy je dobré číst v létě. V zimních měsících si ke čtení oblékám teplý pletený svetr a ponožky. Moje rodina si už zvykla. Když sedím schoulená a oblečená v křesle, na otázky: "Co je mamce? Je jí zima?" slyším odpověď: "Ne, čte Messnera".

baybla - V zemi věčného ledu

 

Naše povídání o knížkách je tímto u konce. Až nás zase napadne nějaké pěkné téma, vyjde další blog. Pokud se vám naše občasné povídání líbí a chtěli byste se taky zapojit, přijďte k nám  do klubu Poetika třeba jen tak pobýt. Nemusíte nic sepisovat.

Přeji všem barevný podzim, kdy se určitě nějaká knížka bude hodit. Budeme rádi, když se nám pod blog svěříte, jak to máte s knížkami vy. 

Sima Smutná