Pak se obrátil ke shromážděnému občanstvu. „Dobrá, vy výlupkové!“ vykřikl. „Vím, že někteří z vás byli v armádě! Kdo z vás umí ‚Všichni malí andílci’?“

Do vzduchu se zvedla řada starších suvenýrů.

„Výborně! Takže sbor bychom měli! Je to samozřejmě vojenská píseň, jak víte. Vy sice jako vojáci nevypadáte, ale já už dohlídnu na to, abyste tak alespoň zpívali! Naučíte se to za pochodu! Vprav-ó v-bok! Pochod-ém v-chod! A: Všichni ti malí andělé vzlétnou k nebi výš, vzlétnou výš, vzlétnou výš. Všichni ti malí andělé vzlétnou k nebi, uvidíš! Všichni ti malí andělé, hlavu zvednou již, zvednou již-„ zpíval slušným basem Havránek, když jeho oddíl zahýbal za roh.

Elánius naslouchal, jak refrén zaniká v dáli.

„To je moc pěkná píseň,“ zval se mladý Sam a Elánius si uvědomil, že tu píseň slyší poprvé.

„To je stará vojenská písnička.“

„Vážně, seržante? Ale vždyť se v ní zpívá o andělích.“

Ano, pomyslel si Elánius, je úžasné, co všechno ještě malí andělé dokážou v dalších slokách té písně zvednout. Je to pravá vojenská, sentimentální a se sprostými kousky. „Pokud si pamatuji, tak bývalo zvykem zpívat ji po boji,“ pokračoval. „Viděl jsem i staré chlapy plakat, když ji zpívali,“ dodal.

„Proč? Připadala mi taková veselá.“ Vzpomínali na to, kdo všechno už ji s nimi nezpívá, pomyslel si Elánius. To poznáš. Naučíš se. Vím, že ano.

Sir Terry Pratchett

(28. dubna 1948 - 12. března 2015)

'Give a man a fire and he's warm for a day, but set fire to him and he's warm for the rest of his life.'

Je tomu již nějaký čas, co nás opustil jeden z nejlepších fantasy autorů všech dob, sir Terry Pratchett. Pořád mi to připadne, jako by to bylo včera. Málokdy mě nějaká zpráva zasáhne tak osobně. Ale kdo má Terryho knihy rád, cítí to stejně. Je to jako by vám odešel jeden z blízkých kamarádů, za kterým jste mohli kdykoliv zajít, protože víte, že ať je vám jakkoliv, tak má pro vás přesně to, co v tu chvíli zrovna nejvíc potřebujete. Ať už jde o pořádnou dávku humoru, nějaké to životní zamyšlení nebo vejce natvrdo.

Domnívám se, že není mnoho lidí, co by o Terrym a jeho Zeměploše alespoň neslyšeli.  A pokud někdo, kdo jej čte, na někoho takového narazí, většinou na něj začne přesvědčivě chrlit svoji nejoblíbenější hlášku, knihu, poznámku, vtip, myšlenku, postavu, místo, hru, želvu... A skončí to tak, že mu nacpe do náruče Barvu kouzel s tím, že chce nejpozději do zítřka vědět, jestli se mu to líbilo alespoň tak jako jemu, a že má pro něj nachystané další :-)

Terry obohatil literární svět více než padesáti knihami, z nichž je jedna lepší než druhá, v nichž si každý najde to svoje a z nichž si každý vybere tu svoji nej. Pro základní přehled o Zeměploše doporučuji projít stránky největší české fanouškovské základny, Discworld.cz, protože kdybych měla povídat o celém jeho díle, napsala bych toho aspoň tolik, co on :-)

Já osobně mám nejraději Noční hlídku. Nejenom že je jejím hlavním hrdinou moje srdcovka, velitel Hlídky Sam Elánius (v orig. Vimes, se všemi tituly Jeho Excelence vévoda z Ankhu, velitel sir Samuel Elánius, tabulová služba), ale kniha má pro mě takové zvláštní kouzlo. Hlavní hrdina se za magické bouře omylem vrací v čase, aby chytil jednoho z nejhorších lidí ve městě, vraha Karcera, kterého zrovna honil a který tam skončil s ním. Co čert nechtěl, vrací se do doby, kdy on sám byl ještě ucho a čerstvě nastoupil k Hlídce. Stane se jeho povinností, aby jako "seržant Jan Kýla" sám ze sebe vychoval toho zásadového a charakterního chlapa, kterým v současnosti... Počkat, v budoucnosti... Teda... No prostě aby ze sebe udělal sebe a nenechal se ovlivnit... Teda mladého Sama ovlivnit... Kruci, jak to je... No aby mladý Sam nebyl sveden na scestí těmi nesprávnými lidmi a aby nepřišel pod ruku Karcerovi. Aby to nebylo málo, odehrává se toto vše v době slavné Ankh-Morporské revoluce, která je pro historii, teda budoucnost, města naprosto zásadová, a ačkoliv se po ní vlastně nic moc nestane, nastartuje postupně zlatou éru budoucího, teda současného, pozitivně tyranského Ankh-Morporku.

V knize se setkáme se spoustou opravdu vtipných momentů, ke kterým když se dostanete zrovna po cestě do práce třeba v šalině, hledí na vás jako na magora, co se najednou začne nekontrolovatelně šklebit nebo rovnou nahlas smát, ale zároveň je v ní mnoho okamžiků, kdy musíte se čtením prostě přestat, protože vám najednou zrovna jak na potvoru něco vletí do oka a vy musíte zamáčknout slzu. Jedním z takových okamžiků je, když Sam Elánius stojí v současnosti, teda budoucnosti, na hřbitově Malých bohů a vzpomíná na kamarády, kteří revoluci nepřežili. Kamarády, se kterými stál na barikádách a dopředu věděl, že se nedožijí večera...

Podobný pocit jsme my, věrní fanoušci, zažívali několik posledních let, když jsme se dozvěděli, že má Terry Alzheimerovu chorobu. On ale s neuvěřitelnou životní silou pokračoval v pití banánových daiquiri a psaní knih. Smrťovo "DOBRÝ DEN!" ale jednou uslyšíme každý a ani Terry nebyl, bohužel, výjimkou, ačkoliv pro nás zůstane nesmrtelný. A tak si představuji, že v Ankh-Morporku, na hřbitově Malých bohů, přibyl jeden náhrobek. Je mezi Janem Kýlou a Reginaldem Půlbotkou, který si zrovna okopává macešky a přerovnává si hlínu kolem rakve, aby se mu večer líp leželo. (Rozuměj, i když je Reg zombie, nestojí o ty hloupé řeči o blábolivém potácení se kolem. Trocha práce ještě žádnou zombii nezabila.) Za náhrobkem kvete obrovský keř výrazně vonícího fialového šeříku a na kameni leží jedno čerstvě natvrdo uvařené vejce. Mezitím Terryho duch sedí ve Smrťově domku a popíjí kafe s Albertem, který mu na snídani uvařil pořádně mastná vejce se slaninou...

Den revoluce, 25. květen, se nejen pro mě stal dnem vzpomínky na její oběti, ale taky na "našeho" Terryho Pratchetta. Jeho památku uctíme tím, že si v tento den připneme šeřík, kterým se kamarádi na barikádě odlišovali od těch před barikádou. Až vás tedy někdo potká se šeříkem, neodpovídejte mu jako Fred Tračník...

Když se za nimi zavřely dveře, jeden z policistů ve službě zvedl hlavu od hlášení, v němž se pokoušel, jak už to u policistů bývá, zapsat věci, které se staly tak, jak se měly stát.
„Seržante?“
„Ano, desátníku Pingu?“
„Proč máte někteří ty fialové kytky, seržante?“
V té chvíli došlo k určité změně ve vzduchu, způsobené nasáváním vzduchu mnoha pozvednutých nosů, způsobené mnoha páry napjatě a nenápadně naslouchajících uší. Všichni policisté v místnosti přestali psát.
„Tedy, všiml jsem si, že jste je vy a Noby a Reginald takhle nosili už vloni touhle dobou, a napadlo mě, jestli se třeba nečeká i od nás, že bysme je...“ Ping se zakoktal. Oči seržanta Tračníka, obvykle tak přátelské, se náhle zúžily a dalo se v nich zcela jasně číst: tak pozor, mládenče, tady jsi na tenkém ledě a ten už ti začíná praskat pod nohama...
„Víte, moje bytná má zahrádku a mohl bych tam zaskočit a...“ Ping pokračoval v tomto naprosto netypickém pokusu o sebevraždu.
„Tak ty by sis chtěl dneska taky připnout šeřík, jo?“ řekl Tračník tiše.
„No, chtěl jsem akorát říct, že kdybyste chtěl, mohl bych tam zajít a -“
„A tys tam snad byl?“ řekl Tračník a vstal od stolu tak rychle, že převrhl židli.
„Uklidni se, Frede,“ zamumlal Noby.
„Já jsem nechtěl-“ začal Ping, „já jen chtěl..., kde jsem to měl být, seržante?“
Tračník se opřel rukama o stolní desku a naklonil se tak, že se jeho kulatá rudá tvář ocitla jen několik centimetrů od Pingova obličeje. „Jestli nevíte, kde je to tam, tak jste tam nebyl,“ prohlásil týmž tichým hlasem. Pak se zase narovnal. „Tak, my s Nobym teď máme nějakou práci,“ dokončil. „Pohov, Pingu. Jdeme ven.“
„Ehm...“
Tohle nebyl Pingův šťastný den.
„Ano?“ obrátil se k něm Tračník zamračně.
„... a já velím denní službě, jinak bych se neptal, ale... když odcházíte, seržante, měl byste mi říct, kam jdete. Jen pro případ, že bych se s vámi potřeboval spojit, chápete? Musím to zapsat do deníku služeb. Inkoustem a tak,“ dodal.
„Víte, co je dneska za den, Pingu?“ zeptal se Tračník.
„Pětadvacátého května, seržante.“
„A víte, co to znamená, Pingu?“
„Ehm... ne.“
„To znamená,“ řekl Noby, „že každý natolik důležitý, aby se mohl zeptat, kde jsme -“
„- bude vědět, kam jsme šli,“ dodal Fred Tračník.
Pak za nimi s bouchnutím zapadly dveře.

... ale vysvětlete mu to a šiřte lásku k Terryho knihám dál.

Protože je však v tuto dobu šeřík již dávno odkveten, je potřeba poradit si jinak. V klubu jsme to vymyslely prostě. Víte, jak to chodí. Jedna něco řekne, druhá zareaguje... A najednou je z toho báječný nápad! Letos jako poctu "našemu" Terrymu Pratchettovi vyrobíme šeříkové brože, čelenky, šátky, náušnice, náramky... A pětadvacátého je budeme celý den na jeho počest hrdě nosit. Budeme jedině rády, když se k nám přidáte! Pokud se budete chtít do akce zapojit, do 23. května prosím vyrobte cokoliv s tématikou šeříku, nejlépe fialového. Pošlete mi do vnitřní pošty odkaz na svůj výtvor a já jej připojím do blogu.

Držím palce a těším se!

Pokud si chcete ušetřit práci, viditelně si na sebe pětadvacátého vezměte šeříkový ručník! ;-)

Proč? Tady se dozvíte víc :-)

____________________________________________________________________________

Děkuji za účast na akci, moc si toho vážím, že jste se připojily!

Bijioux	kanimura	Zahra-Arhaz
	Děkuji keiti za krásnou sadu, kterou pro mě vytvořila
keiti		keiti