Všechno to začalo asi před 30 lety. Bylo mi 12 let, byla jsem malá slečna a snila jsem o něčem, co se nedalo koupit, vlastnoručně ušitém oblečení. Tenkrát v obchodech skoro nic nebylo, tak moje motivace byla o to vyšší.

První pokus bylo tričko z obarveného prostěradla. Myslím, že jsem ho obarvila na růžovo. No, z dnešního pohledu by to žádná velká paráda nebyla, ale tenkrát jsem byla doslova nadšena. Mělo to tvar trička, dalo se nosit a byla jsem náležitě pyšná na svůj první výtvor. Pak jsem začala v šití experimentovat trochu více. Našla jsem v tátově skříni síťované tílko. Moje vrstevnice si taková bavlněná tílka určitě pamatují a naši tátové si určitě vzpomenou, že jim občas nějaké to tílko zmizelo navždy. No, a pak se po kouskách objevilo na novém tričku nebo mikině. Spodky pro babičky byly výborný materiál na mikiny. Samozřejmě, že jsme kupovali nové. Pak jsme je ve velkém hrnci obarvili, měla jsem skvělý a příjemný materiál a mohla jsem začít.
Dnes by moje dcera řekla, že to je fakt hustý.

Můj první šicí stroj

Chci vás seznámit s šicím strojem, na kterém jsem šila svoje první věci. Rodiče ho našli na půdě u babičky. Byl zaprášený až hrůza. Když jsme ho očistili a dal se do kupy, ... byl to prostě skvost.
Bobbin z roku 1927 (říkala jsem mašina Bobina), prostě moje Bobbina, která měla se mnou obrovskou trpělivost. Byla to skvělá šlapací mašina a byla svědkem naplněných přání malé slečny.

V 18 letech jsem se odstěhovala do Prahy a Bobbinu jsem nechala u rodičů, kde je dodnes. Myslím, že na ní už nikdy nikdo nešil. Při nedávné návštěvě u rodičů mi to nedalo, a ukázala jsem Bobbinu svým dcerám. Obě dcery jsou výtvarně nadané a také si občas něco ušijí. Mladší dceru Kláru Bobbina tak nadchla, že jsem jí musela slíbit, že Bobbinu převezeme do Prahy, aby na ní také mohla šít. Přiznám se, že se také těším.. Už vím, kde bude její místo.