Jediný, kdo u nás kdy v rodině šil na stroji, byl náš táta. Vždycky, když jsem mu koukala pod ruce, jsem si říkala, že tohle se teda nikdy nemůžu naučit, přestože jsem na tom s ručními pracemi nebyla vůbec špatně. Ale šití na stroji mi zkrátka přišlo asi tak složité jako řídit chod Temelína.

Pokaždé, když mi táta nabídl, že mě to naučí, jsem měla najednou moc práce nebo neměla čas. "Uvidíš, tati, příště už se do toho vážně pustíme!", zalhala jsem. Takových příště bylo asi třicetpět. Pak se ale starý stroj jednoho dne rozbil, zmizel z povrchu zemského a s ním i moje obavy z toho, že mi táta bude zase chtít nabízet lekce šití.

Jenže, po čase se přiblížily Vánoce. "Co teda tomu našemu tátovi pořídíme?", povzdychla si rodina. Už ani nevím, kdo to byl (já určitě ne!), ale někdo zkrátka vyslovil zaklínadlo "Šicí stroj"! Všichni nápad přijali s nadšením a já jsem věděla, že další "příště" už nejspíš nebude. Popelka v televizi zrovna oddělovala hrách od čočky, když náš táta začal rozbalovat svůj vánoční dárek "D". "Ten bude koukat!" říkali jsme si všichni v duchu. A opravdu koukal! Ale jak čerstvě vyoraná myš. "Stroj? Na co stroj?", řekl nechápavě. "Tati, ale vždyť tak rád šiješ, tak jsme si mysleli...".  Na to nám táta odvětil, že šije jenom proto, že to nikdo z nás neumí a podíval se významě směrem ke mě! Bylo jasné, že teď už tomu neuniknu...

Ještě o svátcích jsme se na to tedy vrhli a já si připadala, jak první den v autoškole. Vůbec mi to nešlo a místo toho, abych se soustředila na šití, tak jsem si představovala svůj ukazováček přišitý k palci. Jak se později ukázalo moje představivost nebyla zdaleka tak barvitá jako skutečnost. Byli jsme stále u lekce číslo jedna, když začal stroj vydávat podivný zvuk podobný rozklepávání nejtku. "Křup, pink, au!" přesně v tomto pořadí se to stalo. Jehla praskla, rozlétla se po okolí a jedna část mi přistála v oku. Spokojeně si v něm plavala, ale větší škodu kupodivu nenapáchala. Bledý otec poznamenal cosi o tom, že to asi nebyl nejlepší nápad, ale odvětila jsem, že nic horšího se stát nemůže a teď už to rozhodně nevzdám. A tak od té doby šiju a jsem moc vděčná tátovi, že se mnou měl v začátcích svatou trpělivost.

Takže, díky moc, tati!