Tento blog tu už jednou byl, ale měl úspěch u bývalých kolegyň,
takže ho otiskly ve skvělém dubnovém čísle časopisu Heroine.

 

 

Trochu jsem se bála, když jsem ho odevzdávala, zda strýček bude na jaře ještě jezdit, ale na kolo vyrazil hned druhý den po druhé várce očkování se slovy: „Na svatého Řehoře, musím na oře.“

Text vracím v původním znění, bez drobných redakčních úprav.


----------------------------------------------------------*****----------------------------------------------------------

 

Znáte ten vtip, jak přijde paní Vopičková na zubní pohotovost? Usedne v čekárně a čte jméno lékaře na dveřích: „Roman Vrtal, to byl přece spolužák na základce – třídní krasavec.“ Uvítá ji obstarožní břichatý plešoun. „To asi bude omyl,“ řekne si paní Vopičková, přesto se zeptá: „Nechodil jste v sedmdesátých letech na základku v Jírovcovce?“ „No jasně,“ rozzáří se zubař, „ale vás si nevybavuju. Co jste tam učila?“

 

Zkrátka, dnes to bude zejména o tom, jak ve třetí třetině života špatně odhadujeme věk vrstevníků, a proč bychom se raději měli vyvarovat otázek typu: „Jak dlouho jste v důchodu?“ nebo „Vy máte ještě rodiče?!“, případně trapného konstatování: „My budeme asi tak stejný ročník.“

 

Já jsem 1960 a pořád ve mně zůstává svižná třicátnice. Jen když jdu kolem zrcadla, občas se leknu, kde se v něm bere ta starší dáma (slovo „bába“ mi dcera zakázala používat, ale jistě víte, co tou starší dámou myslím). Na prince na bílém koni, na tohle opium něžné poloviny lidstva, jsem přestala věřit kolem čtyřicítky. Kdykoli se totiž ozval klapot kopyt, tak se zpravidla jen někdo chtěl zeptat na cestu. Případně sežral, co bylo ve spíži, a cválal bez poděkování dál.

 

Přesto jsem ho nedávno potkala! Prince na červeném kole, fešného šedivého vousáče s interesantní orbou vrásek v obličeji, (mým) odhadem pětašedesátníka. Předjel mě v kopci a fascinovaně se otáčel (navzdory historickému průčelí zezadu dosud zdárně předstírám, že jsem novostavba). Na rozdíl od jiných zvědavců se nezatvářil jako houbař poté, co skočil šipku do křoví, ale vytasil jen hřiba žlučníka a ještě při tom šlápnul do lejna.

 

Srdce mi i v těch vysokých otáčkách zaplesalo. Že bych přece jen díky lekcím tance šířila nějaké svůdnější a mladistvější fluidum a lákala na zralý pel?

 

Čekal na kopci s dotazem, z jakého roku mám kolo. Opáčila jsem vtipně, že koukám, že je taky starší ročník – „tedy to vaše kolo, ehm, tak devadesátej rok,“ střelila jsem od boku znalecky. U kola jsem se spletla jen o rok, nicméně „princ-stařík“ se narodil v době, kdy já už pod stromečkem lačně vybalovala penál a školní tašku.

 

I princův zájem o můj oldtimer byl chlapecky nadšený (toho dne byl třetí, kdo užasle zíral na kolo v roce 2003 postavené ze švýcarských závodních dílů z minulého tisíciletí). Měli jsme stejnou brzdu – Shimano 105 – i prastarý iPhone – on čtyřku, já pětku. Nicméně o číslo si neřekl, zřejmě byl veden výhradně historickým zájmem, nebo ho vyděsil můj zbrklý věkový coming out.

 

Zkrátka je nutné přijmout fakt, že dřív mě cyklisti občas balili, teď obdivují starožitné kolo a za třicet let je možná opět budu fascinovat JÁ. Pokud samozřejmě vydržím v sedle tak dlouho jako strýček na snímku z roku 2019 (silnice neohroženě brázdí i po letošní dvaadevadesátce).

 

Prostě – dokud ještě jezdíme (tančíme, háčkujeme, šijeme… ), je všechno OK.