Je mi 26. Ano, pro někoho už notně stará číslice, pro jiné číslo zaječí. A pro některé je to věk, kdy už bychom si měli začít plnit sny a užívat si osobní svobody, pro jiné (jako třeba pro mě) je to věk, kdy si užíváme nádherné období rodičovství a tím pádem sny a svůj volný čas odkládáme, či je dokonce vůbec neznáme! A o tom bych ráda psala. Příběh o probuzení, příběh o znovunalezení. Bude to vyprávění plné napětí, neustálých bojů, spánkové beznaděje! Jste na to opravdu připravení? Dobrá, tak já začnu.

Je mi 26 a před dvěma lety se nám narodila ta nejkrásnější holčička na světě (ano já vím, všechny děti jsou nejkrásnější) a s ní přišel totální převrat v mém i manželově životě. Už to není o nás, říkávali jsme si večer v posteli pár minut před tím, než jsme totálně vytuhli, abychom využili každou vzácnou vteřinu spánku k načerpání energie na noční šichnu a další den s naší krásnou slečnou.

Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se, že by Štěpánka potřebovala sourozence. A narodil se nám ten nejkrásnější chlapeček Alfred (no jo, já vím, všechny děti jsou...) a náš život prošel dokonalou metamorfosou. Pro bezdětné a ty, co už zapomněli, přeložím. Zkrátka jsme s mužem lítali kolem našich zlatíček a domku a dočista jsme zapomněli, že i my dva jsme ještě jakési osobnosti, které mají nějaké potřeby a dokonce i sny! Jistě, v těchto obdobích lidé mívají poněkud skromnější přání, jako třeba v klidu se vykoupat, chvíli jen tak sedět, ticho, samotu a podobně. Ti ambicióznější pomýšlí i na četbu knihy nebo spánek.... Ale já myslím takové ty jiné sny, o kterých sníte, než jdete spát. Než máte děti...

Já sním o tom, že jednou budu umělkyně a moje obrázky budou lidem viset na zdech. Manžel sní o cestování (to je společný sen). Ale zpět ke mně, protože právě teď jsem tak trochu sobecká! No fakt, bez toho to nejde. V posledních týdnech vedu urputný boj o osobní prostor! V překladu to znamená: Čas, který bude jen můj a nikdo jiný tam nebude okounět. Nejspíš to zná každý rodič. Přes den s dětmi jsme rádi, když alespon uklidíme a možná ukořistíme pár rozjedených talířů. Jinak si užíváme nekonečných a občas pro dospěláky ,,zábavných,, herních kratochvílí. Mám však na mysli jinou momentku. Takovou, kdy jdou děti spinkat (těm štastnějším spí i vícekrát denně, šťastným alespoň večer a těm nešťastným nespí vůbec).

Poslední měsíc patřím mezi šťastné rodiče! Ano, slyšeli jste správně, moje děti jdou večer spát a synek se na krmení budí až v 11 večer! To mi dává nádherné 3 hodinky večerního klidu, kdy mohu dělat věci, které mám ráda (kreslím!!). Ten čas však není zadarmo. S dětmi jsme vedli urputné boje, které jsme často s manželem prohrávali, když jsme malé do postýlky nesli už třetí lahvičku ,,uspávacího,, čaje a i tak měla oči dokořan. Nicméně několikamésíční výtržnické chvilky ustaly a byl nastolen nádherný a dlouhočekávaný mír, kde není vítězů, ani poražených. Můj čas je skutečně jen můj (i když, občas se podělím s manželem). Není to téměř utopie? Ale pokud by se někdo pokusil narušit tento pracně vybudovaný prostor, jsem připravená ho bránit všemi dostupnými prostředky! Dobře, čokoládu na večer děckám do postele fakt nepřinesu a taky do nich nenaleju frťana, aby lépe usnuly. Ale Vy víte, jak to myslím! Držte mi palce a Vám všem, co to znají, přeji, ať sladce spinkají :) . 

A tady jsou výsledky mého boje (chcete-li relaxace). Můžete se na ně podívat na mém zbrusu novém profilu Taškárna :) . Za každé nahlédnutí i za každé srdíčko z celého srdce dějkuji!

Dalmatin