image

 

Před časem jsem slíbila, že sem dám reportáž z našeho pobytu na jezevčičím táboře – takže plním co jsem slíbila. Na tábor jsme jeli již počtvrté – zatímco v uplynulých letech pouze s jednou fenečkou Baruškou, - naše letošní sestava, byla poněkud náročná a obsažnější. Představuji vám hlavní aktéry - v hlavních rolích trpasličí drsnosrstí jezevčíci

Nejstarší tříletá fenka Odetta Svatoborský revír – zvaná Baruška

uprostřed tříměsíční fenečka Ebony z Říše divů – Ebinka

a poslední - odchovanec mé chovatelské stanice, syn Barušky, osmiměsíční Andy Johanův dvůr – zvaný Ferdík /kterého má od nás moje kamarádka a kterého nám zapůjčila/.

Protože tábory jsou vždy až v jižních Čechách, většinou v okolí Domažlic, cesta z Hradce Králové bývá dlouhá a náročná. Proto jsme zakoupili na zadní sedadlo něco, co jsme se domnívali, že pejskům zabrání poletovat po autě. Zabránilo, ale jen na chvíli, než si zjistili, že jim to nebrání vyskočit si na okno, vak podlézt a schovat se pod ním a vyvádět i jiné skopičiny. Takže jsme je i v tomto vaku nakonec museli vždy připoutat.

image

Ještě něco informativního – k tomu, aby se takový trpasličí jezevčík mohl uchovnit a mít štěňátka, potřebuje nějaké zkoušky – S Baruškou jsme zkoušky absolvovali již v minulých letech, takže jsme jen chtěli, aby si něco z disciplin osvěžila . A hlavně abychom zjistili , jaké předpoklady má Ferdík, který ještě zkoušky skládat nemohl, protože mu není rok, nicméně je potřeba, aby si již něco zkusil. No a Ebinka se tam jela hlavně vyřádit a prohlédnout si les, který ještě neviděla.

Ubytování bylo v hotýlku Koráb, 700 m vysokém kopci, na kterém je rozhledna a kolem dokola se několik kilometrů táhnou samé lesy. Celkem se tam sjelo asi 50 lidí a 40 jezevčíků, někteří stejně jako my, již po několikáté s  pejsky, kteří jim podobně jako nám ,přibývají úměrnou, geometrickou řadou.

image

Popisovat celý program každého dne by bylo stejně náročné, jako samotné akce, které jsme museli podstoupit.Ale my /tedy hlavně já, muž jel spíše jako dohled a doprovod a jak říkal ….hlavně odpočívat…/ jsme se zaměřili na procvičování zkoušky, které se říká „barvářská“. Ta má několik disciplin, při zkouškách různě obodovaných, podle toho, jak si pejsek a jeho pán /vůdce/ vedli.

Pokusím se vám tyto discipliny co nejméně odborně popsat, abyste byli v obraze.

Jednou z těchto disciplin je následování - páníček, nebo panička, kterému se říká v tomto případě říká vůdce, si přehodí vodítko přes rameno, nesmí se ho dotýkat rukou, vodítko musí být prověšeno – anebo ještě lépe a výhodněji je obodováno, když vodítko není žádné a pejsek jde pouze u nohy.

Takže velmi pomalou chůzí se jde po pěšině, cca 50 kroků, pejsek vedle nohy, nesmí vybočit , po padesáti krocích se vůdce zastaví, pejsek také a opět jdou šouravou chůzí dalších 50 kroků, kde se oba zastaví. Tam již čeká další člověk, který vystřelí z pušky a pejsek a samozřejmě i ani pán nesmí projevit leknutí, nesmí štěkat, pán řvát a utíkat - to už nesmí žádný z nich.

Další disciplino je vodění na řemeni – v podstatě totéž co jsem popisovala nahoře – s vodítkem přes rameno bez doteku rukou, nebo bez vodítka – jdou oba lesem , mezi stromy, přes větve a tak různě a pejsek se musí držet těsně u nohy – nesmí odběhnout, začuchat někde, musí jí t prostě po boku – to, jestli je na řemeni, nebo ne, jak si vedou oba dva – je zase různě obodováno.

imageimage

Další disciplínou je nahánění, kdy vypustíte pejska do velké houštiny – ale opravdu velké – dáte mu povel „hledej“ ..a on ji musí celou proběhat a na zapísknutí, zavolání, po určitém čase přiběhnout – jsou takoví , kteří nepřiběhnou, nebo prostě vezmou roha do lesa ..a o zábavu je postaráno.

Další disciplinou je odložení, kdy přivážete, nebo nepřivážete - podle vlastní úvahy a toho, jak hodně již máte, nebo nemáte bodů - pejska u stromu, zmizíte mu z očí a on zde musí 5 minut ležet, sedět, neměl by se vzdálit na délku vodítka /pokud je přivázán/ a hlavně nesmí štěkat, výt a vydávat podobné zvuky, nebo máte po zkouškách a celé snažení přijde vniveč.

No a poslední zkouška – kde opravdu záleží na psu a která se nedá naučit – buď to v tom pejskovi je, nebo není…

Představte si obrovský kopec kde je borůvčí, větve, stromy a kde já, postarší osoba málem nevylezu a většina z ostatních jde kolikrát po čtyřech… zde se nakape kapka po kapce krev /většinou vepřová/ a vy po 12ti hodinách se vypravíte s pejskem na dlouhém 5ti metrovém řemeni, aby vás dovedl “na konečnou“ do cíle, kde leží mrtvá zvěř, přesně po stopě, kdy každé vybočení se trestá strženými body a posléze vyloučením. Stopa je dlouhá cca 600 metrů a vede opravdu do strmého kopce a jak již jsem psala, přes všechny nástrahy lesa….nejlepší je, když je pes „běžec“ jako dříve naše Bára a na tom řemeni vás vleče větve ,nevětve

Musím se pochlubit – nedá mi to, - že já, která jsem v životě s myslivostí neměla co do činění – s  touto partou, kteří nás s mužem tak silně pro tyto věci nadchla – jsem předloni s Baruškou udělala zkoušky v 1. ceně, jako druzí nejlepší. No musím připustit ,že je to zásluha Báry, já v tom hrála malou roli.

No a na tohle všechno jsme se snažili připravit i Ferdíka, s kterým bych zkoušky chtěla udělat příští rok a také Ebinka již bude ve věku, kdy je mohu udělat i s ní.

Úlohy jsme měli s mužem teoreticky rozděleny dobře, já že budu vždy s jedním pejskem zkoušet nějakou disciplínu a on se bude starat o zbylé dva, někde jinde v lese, kde by mohl event. ještě najít nějaké houby…. Naše teorie však padla poté, co jsme zjistili, že pejsci se rozdělit prostě nechtějí, že chtějí být stále ve smečce a hlavně s námi oběma. Takže já vždy lítala s jedním po lese, zatímco můj muž v roli „indiánské babičky“ někde poblíž nosil Ebinku ve vaku /speciálně na tento pobyt ušitém /a někdy i Ferdíka, když už ho discipliny zmáhaly.

image

image

Daly by se psát ještě dlouhé a dlouhé řádky, např. o tom, že Ferdík poprvé viděl les a tak se bál každého pařezu, ale po týdnu si vedl jak starý mazák a proběhl stopu 18 hodin starou, s kterou by měli potíže i zkušení psi, o tom jak Ebince se v lese moc a moc líbilo a neustále běhala za oběma staršími, o tom, jak Bára chytla stopu a zdrhla do lesa…ale to už by byl tento blok neúnosný a málokdo by ho dočetl do konce.

Tak si něco nechám na příští rok….

image