Ztratila jsem klid.Totálně jsem ztratila klid. Od okamžiku, kdy jsem na poli, na dohled vzdáleném od Řípu, našla prstýnkovník, vzala má duševní rovnováha za své. Několik dní jsem – pravda odolávala, ale cosi, jakási neodbytná síla mě táhla opět do polí. Byl to můj pes. Nakonec jsem podlehla. Za vzrůstajícího šera jsme vyrazili. Snažila jsem se koukat k nebi, neuhýbat z vyšlalané cesty a hlavně – nechodit po zoraném poli. Nedalo se. Baxtr se zastavil, něco očuchával, olizoval, přišla jsem blíž... A pak jsem ho uviděla. Typický rodný kámen prstýnkovníků. Bylo to silnější než já, silnější, neodolatelné. Třesoucíma se rukama jsem z rozměklé půdy opatrně vydobyla bahnitou kouli.

Doma jsem si uvařila velké kafe, opravdu velké kafe, obklopila se sušenkami a s tlukoucím srdcem nahřála pájku. Opatrně, přeopatrně, jsem začala prstýnkovník dobývat z hlíny. Čas letěl, káva stydla a sušenky drobily na podlahu. Ale prstýnkovník se probouzel k životu.

Když už jsem neviděla únavou a taky došly sušenky, vypnula jsem stroje a s pocitem neskutečné radosti jsem usnula.

A ráno?? Neuvěřitelné. Na stole stál rozkvetlý prstýnkovník!!!