Ve středu Srí Lanky stojí posvátna hora čtyř náboženství - buddhismu, hinduismu, křesťanství a islámu. Adamova Hora, v arabské tradici místo, kam údajně sestoupili Adam s Evou po vyhnání z ráje. V místní tradici je to hora, kam přilétají zemřít motýli (Samanakalanda - Motýlí hora) a vrcholek je skutečně posetý jejich křehkými těly. Hinduisté věří, že stopu nahoře zanechal Šiva, když tančil svůj tanec stvoření, buddhisté ji připisují Buddhovi na jeho poslední návštěve Srí Lanky. Křesťané si stopu přivlastnili s příchodem christianizace na ostrov v podobě sv. Tomáše v šestnáctém století. Vykonat pouť na toto místo patří k povinnosti každého buddhisty, nejpůsobivější je noční výstup, který člověk začne ve tři v noci/ráno, aby pak nahoře zažil východ slunce. Není to ovšem žádný kopeček,vrchol se tyčí 2243 m.n.m. Takto jsem ho prožila a do imaginativního zdroje uložila já.

Zářivkami osvětlená stezka se vine nahoru srázem a pak ostře po schodech na vrchol s chrámem. Okolo stánky, stánky, stánky. Proti nám sestupují ruiny místních poutníků, nabalených v neuvěřitelných modelech, v čepicích nebo s ručníkem okolo hlavy, nicméně většinou bosých, kromě městských pubertálních floutků v legračních keckách na platformě. Staré babičky rekordmanky, sešlé věkem a scvrklé upracováním, rodiče nesoucí v náručí svá dítka, občas milenci. Střídají se chrámky Buddhovy s těmi Ganéšovými, některé jsou podobojí, jiné ještě přiberou další božstva hinduistického panteonu. Měkké světlo, barevné žárovičky, atmosféra pohádky. U bílé veliké dagoby, rýsující se na pozadí černé skály proti hvězdné obloze, člověk splývá s všehomírem. Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně. Chce se bytostně věřit, cynismus umlká. Duše se oddělí od namáhajícího se těla. Krok za krokem, sladit rytmus těla s dechem, myšlenky si bloudí svobodně vesmírem. Opravdový stav usebrání, bohužel přerušovaný obligátním Hello místních. Nahoře se dostavuje pocit absolutní euforie. Ve vichřici poklekám a přikládám čelo na otisk (šlápotu) Adama/Buddhy/sv.Tomáše/Šivy. Čekáme na východ slunce. Mraky nám dovolí jen dva, tři desetivteřinové pohledy na červený sluneční kotouč a konec divadla, opona padá, zahajujeme sestup. Pohádka skončila, denní světlo odkrývá hory odpadků podél cesty i na ní. Stánky i chrámky ztrácejí kouzlo, staly se z nich hnusné chatrče a neumětelsky splácané sošky. Bozi se překonali a unaveni odešli do svých nebeských paláců spát.

Navždy mi ovšem zůstal otisk barev/tvarů/tónů/vůní v duši.

Hezký den

Adéla