Nejsem sportovní fanda - zvláště ne sportů masových. Spousta osob míhajících se na trávníku ve mě vyvolává nechutenství a skandující fanoušci mi připomínají válečná tažení neznámého indiánského kmene. Nejsem schopna od sebe rozlišit jednotlivá družstva či jak se rozdílně oblečené skupinky účastníků utkání jmenují. Honba za míčem či pukem je pro mě prostě nepochopitelnou zábavou.

Proto, když jsem dostala za úkol vyrobit kopačku, první, co mě napadlo - proč zrovna já a proč zrovna "tenisku na fotbal"? Proč ne třeba elegantní brusli pro krasobruslařku či koníka pro Váňu? Protože narozeniny má fotbalista a ten brusli nepotřebuje. Proto.

I oběhla jsem fotbalem nadšené nájemníky v našem domě a půjčila si potřebný vzor. Pak následovalo hnětání, válení, modelování, schnutí, broušení a přežah. Poté natírání, stříkání, začišťování a druhý výpal. No a bota, co není Melichar, je na světě. Velikost 38, ne příliš pohodlná, ale to už neřeším...

Slouží zároveň i jako pokladnička, při vyšněrování tkaniček a vysunutí jazyka (ne Vašeho - toho z kopačky) se dostanete k jejímu obsahu.

Snad se bude novému majiteli Lumírovi líbit. Pokud byste chtěli také dát někomu kopačku, napište, už mám praxi a ráda pro Vás vyrobím  další - levou či pravou.