Na Facebooku kolem mě prošel odkaz SvatavaJ na  heart.net a já si vzpomněla na příběh z nedávné doby.

Jak začít? V hlavě je myšlenek celý chomáč, ale jak je uspořádat? Nejdřív vytáhnout začátek, to je jasné, ale jakou linii tomu dát. Jak pokračovat, aby se to zase nezašmodrchalo? Na základce jsem měla ze slohu většinou trojku, v lepším případě dvojku. Sloh mi "kazil" známku z češtiny. A teď mám psát? Jenže ten sled událostí se mi tak líbí, že se o radost z něj ráda dělím. Dosud jsem sdílela jen ústně, to mi jde dobře. Přidám gestikulaci, vlastní emoce, kus sebe. A je to. Ráda mluvím o věcech/lidech, které/kteří mě těší. Ráda posílám svou radost dál. Občas až tak moc, že některý typ lidí asi štvu. Pak trochu přibrzdím, reaguju na okolí. Ale když chci mluvit bez posluchačů?

Omluvte mou troufalost, zkusím to. Pár let nazpátek, květnový den, jsem v práci - a šok. Ne, že bych to vůbec nečekala, ale v tom období byla přede mnou spousta práce, myšlenky se točily jen kolem ní. Po 18 letech u té soukromé firmy, kde byly fajn mezilidské vztahy. Ani jsem si nevšimla, kdy se to vytratilo. Konec. Světa? Ne, jen pracovního poměru. Ne, nový začátek. Dál to rozepisovat nebudu. Byla jsem doma tři čtvrtě roku, (líp už bylo,) spousta času. Času na to, udělat si pořádek sama V SOBĚ. Začla jsem tím, že jsem dělala pořádek KOLEM. Spousta naplněných košů, směšný i nesměšný odpad.

Na zdech pokojů visí spousta obrázků, rodinné památky. Je dost těch, které se mi vůbec nelíbí, po mně je nikdo opatrovat nebude, synovi nic neříkají. Některé přímo nesnáší. Šly by do popelnice všechny. Hodnota skoro žádná, co s nimi? Do těchto úvah přišel e-mail, odebírám informace od Dejvického divadla. Moje srdeční záležitost, bydlím téměř na dohled. Úžasní herci, úžasné inscenace. Miluju je. Připravovali inscenaci Racka a sháněli staré obrazové rámy. Potřebovali jich moc. Nejsem věřící, ale tohle mi musel "nastražit" bůh. Původně jsem pro DD měla vytipované dva tři obrázky, nakonec jich bylo - už ani nevím - pět, šest, sedm? Zástupce divadla mi opatrně nabídl lístky na předpremiéru, evidentně se mu ulevilo, když viděl, že jsem nadšená. Předpokládám, že se bál, že lístky nabízí někomu, kdo by k nim sám od sebe nešel. Původně chtěli jen ty rámy, ale vzhled většiny obrazů byl takový, že je mohli použít rovnou. Viděla jsem je. Na prknech, co znamenají svět. Ivanu Trojanovi jsem neměla za zlé, že s reprodukcí Šiškina s mědvědy fláknul o zem. I když mě medvědi hlídali celé dětství, shlíželi na mě, viseli nad postelí. (Pocitový gramatický oříšek: medvědi byli/y neživí, přesto píšu měkké i. Představa, že nad postelí visí živí medvědi se mi líbí. Kdyby byli mrňaví, bylo by to skvělé. Živí plyšáci. Jak by ale rostli, přestávali by být k sežrání. Vyměnili bychom si role.)  Zkrátka "moje" obrazy šly do světa, našly si novou životní dráhu a já jim ji přeju, je krásná. Jsou účastny úžasného představení.

A jestli si myslíte, že je příběhu konec, vyvedu vás z omylu. Má ještě druhé dějství. Říkala jsem, že je nitek hodně, celý chumel.

Pár let se pohybuji ve virtuálním i opravdovém světě Fleru. Směsice umění, kýče, řemesla dobrého, poctivého i toho horšího. Spousta nápadů, vlastních i cizích. Skvělých, úžasných, báječných i průměrných. Směsice pro potěchu lidí, tvořících i nakupujících. Kdo zná, ví. Nějakou dobu na Fleru obdivuju kousky LucieVV, osobní setkání s ní je stejně příjemné jako to s jejími obrázky, ať už jsou kdekoli. A přesně v ten správný okamžik přijde informace o tom, že Lucka zlevňuje své starší kousky. Pro mě je to impuls ve správný čas, kdy zdi pokojů jsou očištěny od letitých "nánosů", a je správná doba přijmout něco nového. A tak prohlížím, vybírám, najdu jeden přesně pro mě. Je úžasný. Naprosto. Další splněný sen.

Příběh skončil, jen pocit z něj zůstává. Zůstane napořád. V době, kdy jsem byla na kolenou, mě potkávalo dost takových pomáhajících událostí. Tahle je jedna z nejpěknějších. Dostala jsem od života zpátky všechno dobré, myslím, že i s úroky. Se závdavkem do budoucnosti. Snad jsem ten chomáč rozmotala správně. Snad je to srozumitelné. Pro jistotu, přidám dovětek. Ráda dělám shrnutí. Asi nemoc z povolání. Na začátku příběhu jsem něco darovala. Ale ten, kdo byl obdarován, jsem já. Jsem šťastna, že obrazy dostaly šanci nového života, že zeď mého pokoje rozsvěcuje Lucka a to pozitivní, co je cítit z ní i z jejích obrázků. Mám navlečen další korálek, nebo dva. Nebo víc, protože některé odbočky příběhu jsem vynechala. Ve jménu stručnosti. Ostatně tady na Fleru a jeho okolí je těch navlečených korálků pořádná hrst. Nebo přehršel. (Vzniklo slovo přehršel z hrsti?) Korálek na šňůře, ke které se vracím, když je mi ouvej. Probírám se v duši korálky na šňůrce, opráším pěkné vzpomínky a je mi líp. Každý je máme, jen je třeba je pečlivě ukládat. Howgh.