Na výzvu kamarádky, takybabičky, se nedá nereagovat.

Mám sice pět vnoučat, ale jen jednu vnučku a bydlí poměrně daleko. Vídáme se jen občas a vidět se s ní je pro mě vždycky svátek. Obzvlášť, když přijede bez brášků, jen s tatínkem, jako se to stalo minulý týden.

Na její jednodenní návštěvu jsem se pečlivě připravovala a využila k zabavení holčičky šedesátiletou panenku ze svého dětství, kterou jsem našla při úklidu sklepa. Bála jsem se, jak tahle gumová starožitnost obstojí v konkurenci všech těch modelkovských panenek, kterých má vnučka doma plnou skříňku. Ale nebylo třeba se obávat - gumová panenka s proporcemi průměrné holčičky se vnučce zalíbila natolik, že si s ní vydržela hrát poměrně dlouhou dobu, po kterou měla babička za úkol doháčkovat panence svetříček.

Před příjezdem jsem totiž nahatou panenku hodlala obléct.  

A to zgruntu.

Nejdéle mi trvalo ušít spoďárky. Byl to boj. 

Nakonec jsem sice byla s výsledkem spokojená, ale vnuččina otázka: "A babi, proč má ta panenka takové bombarďáky?" pocit mé spokojenosti poněkud nahlodala.

Pak jsem se pustila do šatiček zdobených stříbrnou sametkou a řešila problém, kudy a jak je panence obléct.

Vyřešila jsem to tak, že nohama napřed. 

Panenka je ovšem parádnice, bude potřebovat ještě druhý model na převlečení.  Starorůžový komplet sukénky a haleny jí bude slušet a halena se dá i dobře oblékat. Ozdobit se může růžovou šňůrkou jako páskem.

Ještě večer před příjezdem jsem našla zbytek jemně fialové příze a začala háčkovat teplý svetr. Byla jsem ale docela unavená, tak jsem si nechala jeho dokončení na druhý den.

Vnučce jsem předala panenku s už hotovými šatičkami a vysvětlila jí, že mám pro ni rozdělaný svetřík a že se může dívat, jak se to dělá,  a případně se to i naučit. 

"Tak jo, babí!" jásala vnučka, "a můžu si přitom panenku oblékat?"

Chvíli se koukala, jak se háčkuje, ale připadalo jí to moc těžké. Pustila se do oblékání.  Usoudila, že teplé šaty budou vhodnější, ale panence bude zima na nohy. Proto jí pořídila z krabice s odstřižky pěknou flanelovou spodničku.

Pak usoudila, že je potřeba ji něčím přichytit a taky dozdobit.

Jenže by to chtělo ozdobit nějak i hlavu. Co třeba čelenkou? No a určitě je jí zima na ruce a krk. Tak nějakou šálu a rukávky! 

(To už jsem finišovala a dokončovala druhý rukáv na svetru.) No tak jí dám aspoň nějaký náramek.

"Babí, já bych jí chtěla dát závoj. Můžu tohle? Hmm, jenže je to krátké, potřebuju,

aby to bylo jako vlečka." Hrabe se v odstřižcích a najde nepravidelný odstřižek od záclony. "Krááása!"

Doháčkovala jsem svetr a jdeme vybírat knoflíčky.  Otevřu velkou krabici s korálky a hledáme, které by se hodily na zapínání svetříku.  "Babí, já bych chtěla tyhle perličky. A můžu každou jinou?"

Přišiju je a HOTOVO!

Vnučka obléká panenku do svetru. 

"Babí, a ušiješ mi pro ni ještě princeznovské šaty? a čepici? a punčošky? a legínky? a...a....a.....a......a ......

Babi šla zadělat na škvarkáče a po večeři jsme hráli pexeso.

Do příště mám ale co dělat, abych to všechno stihla. Tedy jestli se mi vůbec stihne zahojit ruka, protože jsem si "uháčkovala" zánět šlachy !

Když jsem nakonec  po jejich odjezdu panenku odstrojovala, samotnou mě překvapilo, kolik vrstev na sobě panenka měla, a postupně jsem je nafotila.

Uvědomila jsem si přitom, že nejlepší hra není o oblékání hotových šatiček, ale ta, která rozvíjí vnuččinu kreativitu. A té má, jak se zdá, na rozdávání!