Asi to znáte. Pořád hledám nová " ideální" místa k focení svých tvůrčích výdobytků. Chvíli jsem spokojená a za chvíli zas pokukuji po něcěm lepším. Ráda fotím venku, protože přírodní prostředí nabízí tolik neokoukaných zátiší a mě baví je hledat:

Čas odletů a návratů...<span>Špetka bylinek se hodí vždycky | <a href="https://static2.flercdn.net/products/dd2/f/59/50/09015059_aerltesfvtsbvp.jpg" target="_blank">Zobrazit plnou velikost fotografie</a></span> 

Není čas jít na houby?Ten čas přichází...

Máma je jen jedna!Prosluněný čas

Jenže v zimě nastává potíž. Tak za prvé: mrznou vám při focení ruce a nohy. Za druhé: je těžké položit focený předmět tak, aby kolem nebyly vidět vaše šlápoty. Za třetí: zkuste fotit věšák na ledopádu, když na něm vlastně také musíte stát (na ledopádu samozřejmě, ne na věšáku :) )...

Noc jako stvořená pro pohádky Čas vydat se na jih...

Navíc než napadne první sníh, musíme přečkat temný listopad s dlouhými stíny a šedými mlhami.

Takže za sebou zavřete dveře a hledáté klidné útulné zátiší k focení, kde by vám v zápětí nepřistála něčí ponožka, nezapomněl se něčí napůl vypitý hrnek a nepřibyl rozečtený Asterix s Obelixem.

Focení v ložnici pod oknem je fajn, ale pokud zátiší ihned neuklidíte, pravděpodobně do něj brzo šlápnete.

V medvědím kožichu  Jedlíci lišejníků

Takové zátiší musí mít navíc dobré světlo (to byste ve staré chalupě v zimě pohledali) nebo musí jít přinejmenším dobře nasvítit. Nesmí mít spoustu rušivých prvků v pozadí a v neposlední řadě potřebuje hezký fotogenický podklad.

S tím posledně zmíněným jsem poněkud bojovala. Rozhodla jsem se tedy vyhledat nějakou dřevěnou omšelou plochu, která by mi problém vyřešila. Prohledala jsem stodolu...ale nic zajímavého nenašla, Kromě jejích vrat a ty jsem z pochopitelných důvodů musela zanechat na svém původním místě:

Kde jsou tátovy boty,Jimmy? Nezamykatelná schránka - na přání

Posléze jsem vzpomněla, že ovčí ohradu jsme v místech, kde si ovce důmyslně našly únikové cesty "za lepším", provizorně vyspravili starými k ničemu se již nehodícími prkny. Obešla jsem tedy ohradu a opravdu našla fotogenicky omšelý kousek. Protože postával na venku už hodnou chvíli, měl tu správnou patinu, která zůstala i po pečlivém očištění a zbroušení:

 Tatra jede!  Tuhle houbu nejez!

S pár bylinkami, kořenkami a jinými proprietami se na něm dalo vytvořit až čarodějné zátiší:

V kuchyni Esme Zlopočasné  Inu kotě...

Měl jen jednu vadu... byl zkrátka moc malý, vešel se na něj sotva věšák.

A tak jsem pátrala dál. A při cestě kolem kompostu, kam jsem v zoufalství zabloudila, jsem objevila stát nečinně opřené  ony staré, leta nepoužívané dveře od kadibudky :))) Kadibudku jsme před mnoha lety zbourali, ale dveře zůstaly.

 Můj muž pochybovačně kroutil hlavou, ale pomohl mi je očistit, obrousit a přinést domů. Jedna jejich strana dostala bílou patinu a druhá tmavou. A co víc, vejde se na něj nejen věšák, vzkazník nebo hodiny...ale dokonce s trochou štěstí a krkolomné pozice i židlička:

Madame Pompadour na procházce  Zaručeně městský pes

Čas napnout plachty  Pošli mi vzkaz

Slyšíš to ticho?  Na severu jsme všichni chlupatí

Takže...kdo nejste spokojeni se svými fotkami, možná vám jen chybí dveře od kadibudky :)))

A kde fotíte vy? Budu ráda za tipy :)

Magda