aneb velice aktuální zpoveď o tom, že jsme na tom (skoro) všichni stejně.

Už celý týden, co jsme se vrátili za Zbořeného Kostelce se snažíme neutopit ve vlastním potu, dotrhat zámkovou dlažbu (která je už v poledne rozpálená tak, že taví podrážky), napustit bazén (nevěřili by jste kolika způsoby se dá vytahat voda ze studně a ještě se při tom vyhnou pavoukům a olbřímým stonožkám) a udržet kytky a trávník v co nejméně zvadlém stavu (učíme je plavat, všechna voda je v bazénu).

No navíc mám podezření, že Blbouni jsou živí jen přes noc, jelikož přes den to vypadá následovně:

No, alespoň mám jasno, že jestli se dožiju příštího života a bude zase takové vedro, tak chci být mrtvou krysou, KvíKovy totiž vedro skoro vůbec naprosto nevadí. Dřepí na stole a buď si vybírá knížku z knihovny nebo zkoumá fotky mého muže. Vzhledem k tomu jaký má výraz, tipla bych to na ty fotky, jinak by tak tajnůstkářsky nemlčel.