Dneska to nebude veselé...

Blog o tom, co neříkat lidem v depresi, jsem měla rozepsaný od začátku léta, ovšem dnes jsem se dozvěděla, že zemřela Sushiqueen Bára Rektorová (11. 8. 2019). Kromě toho, že se čtyři roky potýkala s jednou z nejagresivnějších forem rakoviny, dělala osvětu o tom, jak se nemocní lidé cítí a jak se k nim chovat. Projížděla jsem její staré rozhovory a opět jsem si uvědomila, jak se okolí tváří v tvář oběma nemocem často dostává do paniky a i jinak soudní a empatičtí lidé dělají jednu botu za druhou.

Řadu Bářiných postřehů jde totiž aplikovat i na depresi, i když ji většina lidí (zejména těch, kteří ji nikdy nezažili) ve srovnání s rakovinou považuje za „brnkačku“. Nicméně deprese místo těla rozežírá duši a nemocní mají tu smůlu, že ji není vidět, nejde ji změřit a jejím jménem si lidé zvykli označovat i ranní rozmrzelost (beďarům nebo průjmu zatím běžně rakovina neříkají, pokud tedy zrovna netrpí hypochondrií).

Stejně jako některé včas objevené a léčené druhy nádorů jsou i některé depresivní stavy snáze zahnatelné na útěk a dotyčný už o nich nemusí do konce života slyšet. Obě nemoci však spojuje častá neschopnost okolí zaujmout k nim postoj – rakovina děsí, připomíná vlastní zranitelnost a smrtelnost, deprese zpravidla popuzuje, protože nemocný kolem sebe šíří náročné silové pole, mnohdy obtížné k uchopení i pro profíka, zejména pokud udeří mezi blízkými. Přestože jsem sedm let sloužila na lince důvěry a mluvila s řadou lidí odhodlaných skoncovat se životem, v případě blízkých osob jsem na tom byla kolikrát hůř než naprostý laik. Možná právě tím, že jsem se víc než sdílet snažila řešit.

Kulhajícímu člověku většina z nás přispěchá na pomoc, na krvácející zranění dá náplast, na bolest zubů vyštrachá pilulku a smutného se snaží nejrůznějšími způsoby rozveselit. Jenže co když ten člověk není smutný, ale nemocný? Deprese mu nasadila tmavou optiku, která dokáže přepsat i všechny dosavadní události. Pohled zpátky se změní v negativ a z minulosti pod vlivem narušené chemické rovnováhy v mozku najednou vyhřeznou všechny hračky, které nám někdo vzal, nespravedlivé výprasky, beďary, milostné trapasy a zklamání, pracovní neúspěchy, bolavé zuby, ukopnuté palce, zlomené nohy, ukradená auta, havárie, ztracené peněženky i iluze (doplňte sami – člověk s depresí překvapivě nemusí mít na své pouti ani jednu „pořádnou“ tragédii, aby měl na takové onemocnění „nárok“…).

Mnohdy ani „depresář“, který je zrovna v kondici, neví, jak se k postiženému „kolegovi“ chovat. Nejhoršími konejšiteli bývají draví optimisté přesvědčení o tom, že stačí jen trochu kázně a sebeovládání, případně stokrát za trest opsat „Život je krásný, takže už nikdy nebudu své bližní otravovat zpruzelým ksichtem a negativními skřeky“. Nemám univerzální radu, co dělat, protože každému pomáhá něco jiného. Někdo se z lehčí deprese vylíže o samotě, jiný potřebuje objetí a pohlazení, další pevnou ruku, která ho dovede k lékaři, ale myslím, že úplně všichni potřebují vědět, že i ve stavu beznaděje jsou pro okolí milovanými nebo alespoň respektovanými lidmi.

Během života jsem vysledovala několik věcí, co opravdu, ale opravdu nedělat (i zde mohou existovat výjimky, ale pak zpravidla nejde o depresi, jen o hooodně špatnou náladu). A protože s koncem prázdnin se depresivní rozlady i hlubší stavy začínají plížit přes strniště, je asi dobře si připomenout, že než toto, je lepší nedělat nic:

 

Co blbneš, seber se!“ Napadlo by vás říct takovou kravinu nemocnému ležícímu se čtyřicítkou v posteli? Člověk s depresí by stejně jako lazar s chřipkou byl mnohem radši zdráv a kdyby to šlo, vzchopil by se i bez této moudré rady.

Vždyť se ti nic neděje, podívej na... Buď vděčný za to, co máš!“ Oblíbené moudro u případů, jimž ani nikdo neumřel, ani ho nevyhodili z práce, nemá rakovinu, dítě nefetuje... Utěšující začne tasit z rukávu jednoho „smolíka“ za druhým, aby si ten ufňukanec uvědomil, jakou má kliku a krásný život. Začne-li vás podobné moudro svědit na jazyku, uvědomte si, že nešťastník před vámi si tohle v duchu už přerecitoval stokrát, včetně výjevů z koncentráků či důlních neštěstí. A je mu o to hůř – sám totiž dobře ví, že se mu „nic neděje“, a přesto je úplně na dně.

Já dokázat to, co ty, tak skáču metr vysoko!“ O něco lepší pokus rozveselit nemocného výčtem jeho úspěchů a hrdinských činů. Ovšem u něj funguje depresivní negativní optika a je schopen vám celý svůj zvenku úspěšný a obdivuhodný život popsat jako propadák století. Čím více pozitiv hledáte, tím hlouběji se protějšek propadá.

Neměl bys zas začít brát ty prášky?“ Zejména pokud dotaz pronesete mentorsky netrpělivým hlasem, jako byste peskovali nezdrženlivého žlučníkáře blokujícího jediné WC v domě poté, co stláskal šest bramboráků se zelím, rozhodně nepomůžete. Také u depresivních „nováčků“ je potřeba velice opatrně našlapovat i s nabídkou návštěvy odborníka.

Pojď, půjdeme do kina, na procházku, na koncert...“ je vcelku chvályhodné a někdy může zabrat. Ale když dotyčný odmítne, není na místě ho obviňovat, že se nemůže divit, že má blbou náladu, když jen sedí jako pecka. Poslední, na co má depresivní člověk náladu, bývá aktivita a společnost.

Tak se rozveď, odstěhuj, dej výpověď, vezmi si dovolenou...“ Nemocní svou nemoc často usilovně chtějí zdůvodnit nějakým děním v okolí, aby našli důvod, proč se cítí tak beznadějně. Výzva k ráznému řešení situace je stejně účinná, jako kdybyste poradili ochrnutému jít si zaběhat.

Zapomněla jsem na něco? A co naopak nejvíc pomůže vám, když máte mizernou náladu, truchlíte, trpíte sezonní depresí, vyhořením nebo jste opravdu zažili, že vám celý svět zdánlivě bez důvodu zčernal?

 

Na závěr jsem vybrala několik Bářiných postřehů z článku uveřejněném v Respektu.

Báro, díky tam nahoru za osvětu a ochotu mluvit o věcech, o nichž často mluvit neumíme!

♡♥♡ 

„Strašně málo lidí unese cizí bolest, dokážou být s vámi, když jim řeknete – hele, já se bojím, že umřu..... A potřebuju si zanadávat, potřebuju se vyplakat. To neznamená, že jsem nevděčná.“

 

„...nemocný, nebo jinak oslabený člověk, by se měl naučit chránit svou psychickou pohodu. A to znamená i přerušit kontakt s lidmi, kteří tu pohodu narušují.“

 

„Koukat na to perspektivou my-nemocní a oni-zdraví je taky úplná hloupost. Sama se často přistihnu při blbé reakci na něčí bolest. A nějaká forma utrpení se nevyhne nikomu na světě.“

♡♥♡