Do jaké míry je potřeba tvořit v rodině dědičná a jakým způsobem na sebe výtvarně a výrazově působí mezi sebou jednotlivé generace? Na fleru najdeme hodně sesterských, manželských ,rodičovských a jinak rodinně propojených profilů . Skoro si říkám, že je škoda, že není snadné tyto  vazby na fleru odhalit a porovnat, většinou na to člověk narazí náhodou při čtění jednotlivých profilů. Samotnou by mě zajímalo kolik rodin zde vlastně je?

K tomuto  zamyšlení mě přivedl nový katalog z mezinárodní emailové výstavy na Slovensku, kde  kromě smaltů mé mámy otiskli i několik prvních smaltovaných obrazků mé šestileté neteře.   Ella smaltovala na jaře s mojí mámou poprvé a vrhla se do toho s s odvahou i suverenitou dětství,  beze strachu z techniky. Během jednoho odpoledne "vyšvihla" několik zajímavých obrázků, které se celkem samozřejmě podařilo mámě "propašovat" na výstavu mnohaletých profesionálů a obrázky tam přirozeně zapadly. Jen ten věk autorky ve vytištěném katalogu vypadal na první pohled jako překlep.

Ella má to štěstí, že vyrůstá a bude vyrůstat, podobně jako já i mé dvě mladší sestry, v tvůrčí atmosféře a bude to pro ní zcela přirozené. Jestli se i ona v dospělosti vydá cestou vlastní tvorby je zatím otevřené, ale nepochybně jí to bude formovat, stejně jako moje máma, výtvarnice, od dětství ovlivňovala nás. Třeba to i jednu dobu bude u ní podobné, jako to bylo  nás tří sester, kdy období pubertálního vzdoru a sesterských "bojů" dospívání  bylo vlastní tvorbě nahony vzdáleno.  Máma si tenkrát  určitě musela zoufat co s námi třemi bude a čím se v životě vlastně hodláme živit?    Myslím, že v tu dobu asi netušila a nedoufala, že "výtvarné geny" se jednou projeví u nás všech tří a nakonec se tvorbou budeme v nějaké podobě živit všechny tři, i když každá půjdeme  jinou cestou tvorby. Přestože každá z nás děláme něco jiného a naše styly se liší, tak nějak přirozeně je poznat, že jsme z "jednoho vrhu".  Vidím dnes na mámě pocit úlevy i radosti z toho, že jsme si vybraly podobnou profesi jako ona. Máme několik celorodinných stálých zákaznic (ano, většinou jsou to ženy), které střídavě nakupují u nás všech a průběžně nám i hlásí, co noveho "ulovily" u těch dalších "Urbanek".

Jaké tedy naše dětství bylo? Řekla bych, že na dobu 70.let lehce nekonvenční. Kamarádka a spolužačka často domu přicházela s nadšenými nápady a sděleními, jak to u nás v naší bohémské rodině funguje ale myslím, že její konzervativnější rodiče měli pocit, že jí kazíme, protože větu: "tady nejsi u Urbanů" slyšela doma nejednou. Není zde prostor ani důvod pro podrobnější popis rodinných historek , přesto o vzpomínku na naší první celorodinnou výstavu se podělím.  Výstava se odehrávala v našem dětském pokoji, kde jsme křížem krážem napnuly šnůry, které jsme ověsily našimi obrázky . Na výstavu jsme hrdě zvaly spolužáky, kamarády, učitele, sousedy, prodavačky za sámošky i všechny známé rodičů, které se nám podařilo ulovit . Zpětně velmi oceňuji, že toto domácí procesí návštěvníků "výstavy" nám rodiče tolerovali a podporovali nás. Což překvapí vzhledem k tomu, že tenkrát jsem bydleli v malém bytě 2+1 a s námi tam žilo několik domácích zvířecích mazlíčků . (Třeba králík, co bydlel u táty pod skříní v předsíni byl návštěvami velmi oblíbený, zato ochočená bílá laboratorní krysa už si příznivce hledala hůře ). Náše dětství bylo provázeno i údery psacího stroje, to když nás otec překládal knihy ze španělštiny, ale zdá se, že v té naší výrazně žensky dominantní rodině byly jeho geny intelektuála upozaděny.

Když jsme se později přestěhovali do většího bytu, tak před finálním malováním nám dala máma k dispozici velké zdi i pastelky k volnému užití. Její argument byl, že děti vždy touží malovat po zdech, i ona po tom jako dítě toužila, tak nám tuto radost ráda ted na chvilku dopřeje a začala po zdech kreslit s námi. Jako děti jsme mámu prakticky denně viděly po večerech a nocích tvořit . Vzhledem k tomu, že máma je vyučená hračkářka, tak naše originální hračky nám záviděly i děti, co měly "západácké" hračky od příbuzných ze zahraničí a trumfly jsme tak i tehdy téměř nedostupnou Barbie. S odstupem let si uvědomuji jak moc nás to svobodně tvůrčí prostředí ovlivnilo pro náš budoucí život. Ano, i já mám za sebou období, kdy jsem se v dospívání odmítala cokoliv učit a odháněla jsem mámu, že se od  ní smalty učit nechci, že mě to nezajímá. Chtělo to čas a já si ke smaltu začala hledat cestu už bez odmlouvání , také  sestry s dospělostí  svůj způsob tvorby nalézaly ...

Čím jsem starší, tím více mám pocit, že jsme barvy a tvary nasávaly již v dětství z mamčiny tvorby a bylo pro nás pak logické  v dospělosti toto dědictví dále rozvíjet již po svém. V minulosti bylo mnohem častější, že se řemeslo v rodinách dědilo po generace a mělo to své opodtatnění, protože  vztah k profesi se tak přirozeně a nevědomky buduje už od dětství. Výtvarnou inspiraci svého dětství jsem schopná naplno docenit až ted, ve čtyřiceti...

Cílem tohoto blogu  blogu je úvaha nad putováním rodinných výtvarných genů, nechci tedy blog zahlcovat fotografiemi rodinné tvorby. Přesto samozřejmě budu ráda, když zavítáte i do profilů mé matkyurbir a  Radka Urbanová , nebo obchodu mé sestry Adély adelaide design. Pouze třetí sesta Kristina je na fleru jen jako kupující a pozici prodejce zatím odolává, ale snad se časem nechá zlákat i ona. Ella je zatím pod věkovým limitem pro otevření obchodu na fleru a momentálně jí více zaměstnává nástup do 1. třídy, ale časem, kdo ví...?

(Titulní fotografie je výřez z mého pastelu "Tři sestry", který jsme před rokem nakreslila mámě jako vánoční dárek a je pověšen nad jejím kuchyňským stolem.  Celý neořízlý pastel naleznete vyfocen v úvodu mého druhého profilu magdau)

P.S. tak i třetí sestra se odhodlala na fler registrovat jako projejce  a srdečně zvu do jejího nového obchodu krur