Před dvěma a půl lety jsem nabyla intenzivního dojmu, že pokud budu syna (tehdy končil první stupeň základky) učit sama doma, podaří se nám dosáhnout zářivějších výsledků za menší časový úsek, než tomu bylo do té doby ve škole. Plna odhodlání vrhla jsem se do zjišťování, jak to vlastně s individuální výukou na druhém stupni je, byla znechucena poznáním, že tento styl výuky není doposud uzákoněn a posléze nadšena zjištěním, že přece jen na některých školách v rámci pokusného ověřování je individuál i na druhém stupni povolen. Překvapivě hladce jsem proklouzla všemi zákrutami úředních postupů, a pak už se mohla jen těšit na začátek nového školního roku s jinou, lepší, výukou.

Naivně jsem věřila, že dítko zbavené mnoha nepříjemností souvisejících s pravidelnou školní docházkou brzy nalezne novou chuť do učení a vše bude probíhat hladce, s radostí a k oboustranné spokojenosti. Pravda, v tomto bodě jsem se dost zásadně zmýlila. Ani po více jak dvou letech nemá syn chuť (nebo aspoň neutrální vztah) k učení, takže je to stále taková přetahovaná, kdo z nás dokáže svou energií vtáhnout toho druhého do vlastní hry. Zjistila jsem, že během dopoledne si můj mozek žádá velké množství cukrů, aby tu zátěž zvládl. Začala jsem se obávat, abych se nestala obézní, nebo nedejbože taky třeba alkoholičkou nebo narkomankou :-).

 

 

Naštěstí mi vždy jako psychohygiena sloužily a slouží ruční práce. Na šití a plstění mám ale opravdu nejraději klid a více času, kdy mě nikdo moc nevyrušuje a já si jen tak plynu ve svém flow. Ale v rámci pudu sebezáchovy jsem objevila pro mě novou záležitost – kreslení mandal a jiných pravidelně se opakujících tvarů. Výhodou je, že toto tvoření nezabere moc místa, materiální vybavení je zanedbatelné a možnosti nekonečné.

Protože vlastním vysekávačku na jmenovky na dárky, začala jsem právě jimi. Vždycky o přestávce, v časech největší tenze, stačilo namalovat pár mezikruží, hvězdiček, spirálek nebo vlnovek, a já se výborně odreagovala. Kreslení na jmenovky se mi osvědčilo i na cestách, dokonce i v letadle, pokud nejsou turbulence, dobře ukrátí čas :-).

Za nějaký čas mi už byly jmenovky moc malé, krom toho se začaly blížit Vánoce, a tak jsem se rozhodla zkusit vánoční přání. Od Dagmar-Papers jsem zakoupila sadu prázdných karet i s obálkami a vrhla se do toho! Zjistila jsem, že úplně dokonalého kruhu od ruky nedosáhnu, tak používám vršek od špaldového kafe, který si lehce obkreslím mizicí fixou a jehlou jemně škrábnu v místě středu. Vyhovuje mi to víc, než kružítko, kde se mi hůř odhaduje konečná poloha kruhu na papíře.

Každopádně, z kreslení se stala nová záliba, kterou můžu dělat téměř kdykoli a kdekoli a vždycky se u ní parádně uklidním! Vřele doporučuji všem, které (nebo kteří) jsou pod nějakým tlakem, antistresové omalovánky jsou pro ně (stejně jako pro mě) málo kreativní a kreslení jim není úplně proti mysli. Krásné na tom všem je, že nikdy předem nevíte, jaký ornament vám nakonec vyjde. Jen tak prostě přidáváte další a další vrstvy, občas něco zvýrazníte a pokaždé vznikne něco jedinečného. Kalkul zde nemá žádné místo.

 

Někde jsem četla, že dítěti trvá po opuštění školy dvojnásobnou dobu, než znovu nalezne přirozenou touhu se vzdělávat, tak, jak to dělalo před tím, než do školy nastoupilo. Můj syn byl ve škole pět let, do svých jedenácti, takže můžeme očekávat zlepšení přibližně kolem jeho jednadvacátého roku života :-). Jsem zvědavá, jaké další uklidňovací techniky do té doby ještě vyvinu:-). Krásný advent!