Je to stále podobné.... jdu ulicí a míjejí mě davy... Ráda se dívám lidem do tváří... Kolik jich člověk ve městě za den potká? Každý je originál a přesto jsou si všichni podobní... Najednou se zataví čas. To se stává jen ve chvíli, kdy projde bytost, která se nikomu nepodobá, snad ani dnešnímu člověku... Kolikrát kolem mě prošel titán Atlas, nebo elfí princezna, kolikrát jsem potkala na ulici Cyrana, nebo antickou Afroditu. Nedej Bože potkat Amélii z Montmartru.

V Olomouci jsou každý rok vánoční trhy... u jedno ze stánků s punčem stojí zrzavá dívka působící dojmem, že  nějakou záhadnou schodou událostí  udělala krok z Pařížského bytu a ocitla se zde v Čechách. Zuzana... Kupuji si od ní francouzký punč a za týden na to je to Suzanne v mém ateliéru. Z dredatého mladíka se v ateliéru zrodí chlapec s motýly a mramorovou pletí a z malé nenápadné kamarádky zase domina s bičem. Je to místo transformace ...místo za zrcadlem. Zde se zjevují ta nejtajněší místa v člověku.

Jindy zvednu telefon, kývnu hlavou a popadnu plátno, štětce a se stojanem na zádech razím do terénu.... Babičce namalovat vnuka, pánovi manželku, milenci milenku. Mrtvého dědečka, tragicky zahynulou dceru... Obrazy jsou živé... všechny se dívají.... lidé se v jejich společnosti cítí různě...

Jsou to zrcadla...